Africké putování s Pannou Marií

Čtyřhodinová pouť s možností zamyslet se nad sebou

Každý rok se v naší farnosti Panny Marie, pomocnice křesťanů, pořádá pouť z jedné vesnice až do naší farnosti. Ráda putuji, ráda chodím a ráda putuji s někým. Ale v Africe se moc neputuje, převážně kvůli horku a vzdálenostem. Předem jsem neměla žádné informace, tak jsem se těšila, co bude.

Ráno jsme vyrazili auty a autobusy do vesnice Sereco, kde je kostel Nejsvětější Trojice a po příjezdu všech se vyrazilo pohřebním krokem. Ve předu jelo auto s krásně ozdobenou sochou Panny Marie a za ní asi 70 lidí (většinou mladších – od 6 letých dětí, studentů, tři ženy s ročními dětmi a jedna těhotná žena v cca 5. měsíci). Do repráků se modlil růženec, zpívali se mariánské písně a v přestávkách se bubnovalo (pochodová kapela vzala bubny). První polovinu cesty bylo krásně pod mraky (modlila jsem se za ně den předem) a po přestávce v jedné vesnici, kde je také kostel v rukou salesiánů, mraky odlétly a slunce hřálo a hřálo. Dorazili jsme do farnosti, kde jsme měli mši venku pod stromy  a po ní dostali oběd a pití. Při mši se také obětovali a na konci spálili papírky s úmysly této poutě. Doma jsme my zjistili, jak moc jsme spálení a večer jsme obdivovali červené tváře jeden druhého.

Celkem jsme ušli za čtyři hodiny asi 13 kilometrů. Přemýšlím, jak shrnout tuto pouť z mého pohledu, co mi to přineslo, tak vím: častokrát bych tu ráda zkritizovala některé věci a na pouti mě vadila pomalá chůze či hluk auta jedoucího za průvodem a reproduktor a … ale přesně tohle byla chvíle, kdy jsem se zaměřila na to využít tuto chvíli, jít bez kritiky, věnovat Bohu všechny myšlenky a starosti mého života, prosit za mnoho a mít čas zamyslet se nad sebou.

Vydařená pouť.

Menu