Andělé

Toto je poslední článek psaný během cesty domů. Spontánní. Surový. Smutný. A plný naděje a radosti. 

Čekám. Žádné slzy mi nezbyly. Tak čekám. “Výsledek PCR testu dostanete za hodinu,” informuje mě milý pán v uniformě. Prší. Pedro mi řekl, že to celé Mosbi pláče.

“Jakmile vkročíš dovnitř, už se neuvidíte. Rozlučte se.” Dochází mi, že právě skončila jedna kapitola mého života. Prosím, buďte ke mě milosrdní. Nedokážu vystihnout všechny emoce, co ve mě vřou. Smutek i těšení se na rodinu a přátele. Pocit konce i nového začátku. Zvědavost i nostalgie. Vděčnost.

Poslední týden se nesl ve znamení posledních úsměvů, objetí, přání Šťastných a Veselých a těch nejkrásnějších každodenních zázraků- západů Slunce, rozhovorů u večeře a ranních bohoslužeb, ke kterým jsem se po dlouhé době vrátila.

Odcházím jiná. Nelze projít touto zkušeností nezměněn. A to je dobře. Nevím, jestli jsem, avšak cítím velkou potřebu být milosrdnější, otevřenější, nesoudit druhé. Hledám pokoru.

Obdržela jsem ohromný poklad. Chci se s vámi o něj podělit. Mezi všemi nejistotami, změnami a srdcervoucím loučením, mě minulou neděli zaplavila radost. Ta opravdová radost, které vás zahřeje a prochází až do morku všech kostí. Ta, co vykouzlí ten nejkrásnější úsměv na tváři. Ta, co trvá.

Víte, během mé dobrovolné služby se toho stalo tolik, že v jistý moment, už jsem neměla sílu o tom psát. Chtěla jsem to žít. Avšak přátelství, které je nezbytné zmínit, je to s Annou. Anna je sestra, který patří duší mezi děcka na ulici, ale hříčkou osudu skončila na nunciatuře. Není to žádný diplomat, ale anděl. A nedávno mě tento anděl shodou okolností dělal výtěr na covid (aby se neřeklo, že tu rýmičku neberu vážně) a přitom se pustila do řeči. “Stavila jsem se v Gerehu a vyzvedla tam u bratrů 2 vozíčky pro děti z vesnice. Dostali je jako dar, ale mají zničená kola.”

“To je skvělé! Šlo by získat ještě další?” Okamžitě jsem si vzpomněla na chlapce ze Sabamy. Jeho příběh mě hluboce zasáhl. Od narození nemůže chodit. Jeho babička, která se o něj stará místo matky ho nosí na zádech. Rafael však roste a je těžší a těžší. Nevím, jak ho babička dokázala vynést do kaple na naší Bosco hoře. Já byla zalitá potom, když jsme šplhali nahoru. A sedmiletý Rafael křičel: “Já chci chodit! Chci chodit!”

Někdy je obtížné najít hranici mezi rezignací a úplných pohlcením v příbězích kde byste rádi pomohli, ale jste bezmocní. V případě Rafaela jsem neviděla příliš naděje, ovšem Anna, která tak často pochybuje o svém misijním působení, v ten moment zazářila jako světlo ve tmě. “Tak mu jeden ten vozík dáme k Vánocům. Já pojedu do vesnice až za pár měsíců, mezitím se stavím pro nový.”

“Určitě?”

“Určitě.”

Tak započal hon za novými koly a nikdo by se nezhostil s takovou vytrvalostí, jako otec Angelo. Během pár dnů, projel snad všechny obchody v Mosbi, než konečně v jednom jediném našel ten správný typ a po několika hodinách v dílně byl vozík jako nový.

Děti s handicapem jsou na Papui často držení doma v ústraní a do společnosti se nezapojí, ale babi Rafaela hluboce miluje. V neděli na mši plakala. Svěřila se Pedrovi, že Rafael ji prosil, aby ho vzala s sebou, ale už ho neunese. Minulý týden strávila hledáním vozíku, díky němuž by mohla zapsat vnuka do školy. Bez něj ho nepřijmou. Marně.

“Pojeď se mnou,” řekl jí Pedro. “Něco pro Rafaela máme.” Nasedli jsme tedy do auta, naložili babičku i vozík a jeli předat dar Rafaelovi. Ten pohled, když se do něj poprvé usadil, byl k nezaplacení. Je to obraz, který se mi hluboce vryl do srdce a stal se nádherným zakončením mojí služby.

“Teď se budeš moc pohybovat, časem si ho budeš řídit sám.” Ukazuji mu, jak se vše má.

“Není ti moc těsný?” Ptá se Pedro.

“Ne, není!”. Znovu a znovu mě překvapuje, jak bystrý a komunikativní sedmiletý Rafael je.

“Tady budeš moct psát domácí úkoly a číst knížky.” Zasouvám mu vyndavací stoleček.

“Budu psát a číst! Půjdu do školy!” Směje se Rafael a drží si nového plyšáka.

Je to pohlazení, ujištění, že tento rok měl smysl. Měli jsme možnost být něčeho skutečně dobrého. Je mi ctí, že jsem potkala skutečné anděly- Annu, Angela, Pedra, babičku a mnohé další. Bez nich by tento příběh neměl šťastný konec.

Já vím, že v dnešní době se často happy endy nenosí, ale víte, když vidíte dost těch tragických, v jistý moment vás přestanou bavit. A pokusíte se je změnit.