Jak vypadala cesta od první myšlenky k realizaci „bláznivého nápadu“ zřízení počítačové učebny v Tanzanii? Dobrovolnice Eva nám píše o své cestě a prvním přijetí v Tanzanii.

Kdysi dávno se mi v hlavě urodila myšlenka, že bych jela dobrovolničit třeba do Afriky. Od myšlenky k realizaci byla dlouhá cesta, ale nakonec mě SADBA zkontaktovala se salesiány v Africe, kteří vedou internátní školu v malé vesničce Didia v Tanzanii, a uvítali by dobrovolníka.

Začali jsme si tedy s místními salesiány psát a někdy v listopadu 2022 přišli s nápadem, že by hodně uvítali, kdybychom mohli zřídit v místní škole počítačovou učebnu. Přišel mi to jako bláznivý nápad. Dovézt do Afriky takové množství počítačů, aby z toho byla učebna? A kde bych je měla vzít, když mám jen jeden svůj a jak bych je tam vůbec dostala? Nakonec se vše podařilo díky řadě dárců a množství kamarádů, kteří pomohli.

Nastal den před odjezdem. Původně jsem si myslela, že v tuhle dobu budu mít vše připraveno a sbaleno a místo toho jsem skoro celou noc hrála „tetris“ a snažila se techniku z obrázku dostat do zavazadel. Tetris jsem ale nehrála úplně úspěšně, protože jsem na letišti přeskládala zavazadla znovu a znovu, ale nakonec se slitovali a vše prošlo.

Po pár přesedáních jsem se doletěla do Mwanzy, město na břehu Viktoriina jezera na severozápadě země. Místo klasického letiště mě přivítal malý baráček. Když jsme začínali tuto cestu domlouvat, tak jsem byla smířená s tím, že doletím na cílové letiště a určitě tam na mě nikdo nebude čekat, protože na mě zapomenou nebo si prostě dají načas.

Opak byl pravdou, už od Istanbulu mi otec Felix, místní salesián, posílal jednu zprávu za druhou, že na mě čeká a stále se ptal, jak probíhá cesta. Z otce Felixe se vyklubal usměvavý kněz, který mi ukázal krásy Viktoriina jezera a okolí. Nakoupili jsme na místním rybím tržišti a po několika hodinách jsme přijeli do vesničky Didia a následně na Don Bosco Secondary School (salesiánská střední škola), kde už na nás netrpělivě čekali. Ujala se mě německá dobrovolnice Tabea, která mi vše ukázala, takže hned první den jsem se ve škole zabydlela a cítila se v Didii jako doma.

dobrovolnice Eva