Boží smysl pro humor

Ze soudku koronavirus a Boží smysl pro humor

Před dvěma týdny jsem měla menší krizi, vcelku normální věc na dobrovolné službě. Významně k tomu přispělo trénování českého tanečku se studenty, což mě psychicky zcela vyčerpalo (mé dvě spoludobrovolnice na tom byly podobně). Tanzanii i místní lidi miluji z celého srdce, jen někdy je mentalita natolik odlišná, že nějakému chování člověk vůbec nerozumí. A občas je toho prostě trochu moc. Tak jsem si říkala: “Pane, tolik bych potřebovala být na pár dní sama… sama!” To je tu normálně nereálné. Všude je spousta studentů, ani okna do pokoje se nedají zavřít. A když vyjdu ven, tak všichni koukají a zdraví a pokřikují. Muzungu se tu zkrátka neschová nikam.

No… Jak je to dnes? Včera jsme na příkaz vlády zavřeli na měsíc školu, dnes ráno odjeli poslední studenti.
A já jsem najednou sama…sama!
Ačkoli takto jsem to tedy rozhodně nemyslela.

Ale věřím, že je to vše v Božích rukou.
Hlavně aby se nám děti v pořádku brzy vrátily.
Opatrujte se nám, moji milí studenti, čekáme tu na vás v Didii!

Menu