Boží smysl pro humor

Některá lidská přání se plní na počkání… a na některá si musíme počkat déle

Někdy jsem si přála vyzkoušet si učit ve školce a zároveň jsem toužila učit hlavně v první třídě, kde se děti učí základy čtení, psaní, počítání (na čem budou stavět celý život)… A v Keni se mi to vlastně vyplnilo – učím ve školce, ale tady je školství jiné, a proto učím právě to, co bych učila v první třídě u nás… Pan Bůh má smysl pro humor…

Často si tu připadám jako v jiném světě…
Na první pohled jen malé změny, ale fakt je, že se tu žije jinak… Všechno je tu očima Evropana tak nějak nakřivo… div, že to nespadne… a přitom jim to všechno funguje…


Naopak obdivuji jejich vděčnost za přítomný okamžik, jejich vřelost a opravdovost při setkávání, jejich lásku k vlasti, jejich životní hodnoty, hluboké prožívání modlitby už od raného věku.
I když jsem prošla roční přípravou misijních dobrovolníků, je stále na co si zvykat a některé věci jen těžko překousnu…
Keňané jsou skvělí, usměvaví, vždy zdvořilí a milí.  Ale také neumí řešit problémy – dělají, že problém neexistuje. Ctí nade všechno autoritu nadřízených a neřeknou ani půl slova proti, politují vás, ale nezastanou se vás. Vše se může změnit ve zlomku vteřiny a vy se o tom dozvíte jen náhodou, neřeknou vám sami od sebe nic, i když se vás to přímo týká. Když řeknou “tomorrow” – znamená to zítra nebo jakýkoliv den po zítřku, vlastně celou budoucnost. Zítřek tu neexistuje a není potřeba se jim zabývat, ani minulost není důležitá, je jen dnešek.
Těžko popsat všechno pro nás nesmyslné, překroucené, pokřivené, na co tu narazíte. Hlava Evropana nechápe, ale jim to tu funguje.
V těžkých situacích, když se cítím tak strašně ublížená a nepochopená, jsem moc vděčná, že už tu nejsem sama a mám tu Nelču!!!

Pár zážitků ze školy

Každé ráno po cestě do školky naberu pár dětí a jde se mi do práce hned veseleji. A co teprve když při pojmenovávání barviček v přírodě narazíme na krásné květiny a popadne nás vášeň ve zdobení vlasů. Tady dívčí srdce ožívá… A chudák chlapeček, který šel s námi (ten vzadu na fotce, který se nechtěl fotit), vůbec nás nechápal… To se nám cesta pořádně prodloužila!

Než jsem stačila najít foťák, spadly jí ty tašky. Ale předtím je nesla všechny!!! Naše nejmenší holčička v “baby class”… Příště musí být “Teacher Markéta” rychlejší!

Perlička ze školy – do třídy nám pršelo a jeden prenovic o mě prohlásil, že jsem duší Afričanka, protože nosím dlouhé šaty jako africké ženy – jedno děcko mu na to řeklo, že ne, že jsem bílá (muzungu), prenovic ho ale hned utnul, že se nemůže dívat jenom zvnějšku, ale i zvnitřku – a to jsem Afričanka!!!
… myšlenka na závěr
Řeholní bratr z komunity nám včera vyprávěl, co mu jeden známý doktor povídal. Byl podávat léky jednomu chlapci v nemocnici a když mu je dal, chlapec ho vzal za ruku a řekl mu, aby mu dal ještě jeden lék na to, aby už nikdy nemusel hladovět. Lékaře to zarazilo… A mě taky.
Menu