Co se dělo po mém příjezdu do Ekvádoru a kde jsem nakonec skončila? Boží cesty jsou nevyzpytatelné…
Po mém příjezdu do Quita, hlavního města Ekvádoru, mě čekaly nějaké přesuny a setkání dobrovolníků. Abych se přiznala, na to setkání se mi moc nechtělo. Říkala jsem si, že tam bude moc lidí, všichni si budou povídat a já budu trochu mimo, protože jim nebudu rozumět. To se ale vůbec nestalo. Setkání ekvádorských dobrovolníků bylo skvělé, všichni byli moc milí a ochotní mi cokoli zopakovat, když jsem něčemu nerozuměla. Setkání uteklo jako voda a vyvrcholilo bohoslužbou vyslání, která byla plná emocí. Až na ní se totiž všichni dobrovolníci dozvěděli, kde stráví rok svého života dobrovolnou službou. Ekvádor je velmi rozmanitá země a životní podmínky i náplň práce dobrovolníků se velmi liší. Určitě si tedy dokážete představit tu napjatou atmosféru a očekávání všech přítomných. Při vysílání jednotlivých dobrovolníků nechyběly bouřlivé potlesky, výkřiky radosti, slzy dojetí i objímání všech kolem.
Život je tu trošku náročnější, ale každou chvílí si uvědomuji, že můj život je pevně v Božích rukou.
Pane, děkuji Ti, že máš pro každého z nás připravené to správné místo. Místo, na kterém nás nikdy nenecháš samotné. Jsi s námi při všem, čím procházíme. Pane, prosím Tě, aby všichni dobrovolníci dokázali přijmout to své místo i se všemi těžkostmi, se kterými je spojené.