Bůh koná velké věci

Salesiáni mají díky sponzorům ze zahraničí projekt na rozdávání jídla a oblečení chudým lidem, pro které je situace kvůli koroně a lockdownu ještě těžší.

Objížděli jsme společně se salesiány okolní vesničky Ngwa Ngwa, Kayirayira a Ruu’rume. Jeli jsme nedotčenou krajinou, cesty nebyly popsané, jen vyjetá cestička – “proper Africa” (pravá Afrika). Rovná země, jen sem tam suché křoví, občas osamocené vodní plochy, všude písek. Nádherné.
Vesničky byly spíš takové osady. Pár domků u sebe a kostel. Když jsme dojeli, lidé se shromáždili u kostela a jedna místní paní měla úvodní řeč v rukwangali. Představila mě a navzájem jsme si zamávali. Mluvila dlouho, ostatní jí odpovídali jen “eeee” a “iiiiii” a “aaaaa” a zatleskali, když je k tomu vyzvala. Potom je postupně volala a my jsme jim rozdávali balíčky. Každý dostal tašku s chlebem, moukou, olejem, cukrem, těstovinami a nějaké oblečení (zrovna bylo zimní období). Nakonec se udělala společná fotka a jelo se do další vesnice.
Viděla jsem tam jednu malou, asi 10tiletou těhotnou dívku, to mě úplně zamrazilo. Zeptala jsem se později v autě jednoho našeho kněze, jestli si jí všiml. Řekl, že ano a že těhotné mladé dívky, i tak mladé, jsou tu velmi často. Ach, to se nedá pochopit.
Ve vesnici Kayirayira jsem se potkala s Christine, učitelkou ze školky. Zůstala jsem tam s ní déle, abychom se spolu domluvily, protože s ní mám spolupracovat…
Jsem už druhý měsíc v Namibii, mým novým domovem je salesiánské středisko v malém městě Rundu, které leží v polopoušti na hranici s Angolou. Máme tu krásnou řeku Kavango, která je prý plná krokodýlů a hrochů. Místním jazykem je rukwangali, ve škole se naštěstí učí v angličtině.
Ve středisku máme centrum pro mládež, farní kostel, mateřskou školu a základní školu pro 1. – 3. ročník. Mým úkolem je zlepšit úroveň školy, čemu se vždycky zasměji, ale snažím se dát tu ze sebe to nejlepší. Dva dny v týdnu vyrábím učební materiál. Většinou jde o tematické plakáty s obrázky (učebnice tu nemají), flashcards (karty s obrázky), didaktické hry. Tři dny v týdnu učím na střídačku v různých třídách, aby učitelky viděly, jak se s materiály pracuje. Učím ve středisku i na vesnici, nejdřív se mě děti bály, protože jsem asi první běloška, kterou kdy potkaly, ale už si na mě zvykly. Učím náboženství, matematiku, angličtinu, přírodovědu a moc mě to baví.
Odpoledne máme oratoř, já mám na starosti vnitřní hry (fotbálek, kulečník, stolní hry). Jsem za to moc ráda, protože začíná být velké horko, tak bych to asi jako běloška venku na hřišti dlouho nezvládla.

 

O víkendu máme program pro mládež. Většinou pomáhám se vzdělávacím seminářem, schází se tu scholy a společenství, v neděli máme mši pro mládež a společenští pro mládež “Teenager on move”. Mým úkolem je věnovat se především mladým dívkám a mluvit s nimi o vztazích a čistotě, protože je tu velké procento těhotných mladých dívek. Dívky by se rády naučily péct a hrát na kytaru, tak tu pro ně budu mít jednou týdně klub.
Máme tu moc dobrou komunitu. Jsou tu tři kněží, jeden jáhen, jeden řeholní bratr, aspirant a já. Máme mezi sebou pěkné vztahy, jsou mi oporou a přáteli. Atmosféra je povzbuzující a motivující, mám ráda jejich povídání o životních zkušenostech na misiích a sdílené velké vize do budoucna.
Ještě jednou vám děkuji za modlitby a finanční podporu, bez kterých bych tu nemohla odjet. Cítím tu velký pokoj a požehnání. Bůh koná velké věci.
Menu