Pomyslná cílová rovinka se pomalu, ale jistě přibližuje a nám se to teď zdá jako nekonečné. Poprvé za celou dobu nám totiž začala větší rutina. Nepřestavujte si, že bychom pořád dělali to samé, jen už jsme zhruba víme, kde máme v danou chvíli být a naše práce je stabilnější.

Článek si můžete také poslechnout.

A co vlastně děláme?

Na první pohled pořád to stejné. Jakmile zazvoní na konec vyučování, buď trávíme čas s dětmi, které čekají na rodiče, nebo nasedáme do školního autobusu. Anička se nově pustila do lekcí háčkování a kytary a já pokračuji v učení počítačů. Naše oratoř sice zůstává pořád stejná, ale upřímně? Pořád stejně krásná.

Velikonoce a odpadky

Velikonoce pro nás znamenalo volno na celý svatý týden. V pondělí a úterý jsme s dětmi ze školy vyrazily na exkurzi do místního recyklačního centra. Moje očekávání opadlo momentě, kdy jsme projeli velkou bránou a mým očím se naskytl pohled na… regulérní skládku pro plastové láhve. Jak to tam vlastně funguje? Odpadků je tu všude mraky. Koloběh je následovný. Člověk si koupí sodu nebo balenou pitnou vodu. Láhev zahodí kdekoli na zem, jak je tu zvykem i u jiných odpadků. Plast je však hodnotnější než ostatní. Nastupují místní lidé, pro které je sběr těchto lahví regulérní prací na plný úvazek. Společnost (v tomto případě asijská firma) pak lahve od sběračů vykoupí a roztřídí na barevné a průhledné. Plast projde třífázovým čištěním, stroj ho rozemele na drobné kousíčky a ty se pak exportují dál do Asie k finálnímu zpracování. Zatímco my jsme tak nějak tušily, jak tenhle byznys funguje, děti i učitelé z toho byli úplně vedle a sledovali to s otevřenou pusou.

A jaké že byly samotné Velikonoce? Letos to bylo sice bez našich typických tradic, ale to vůbec nevadilo Vše se odehrávalo v kostele, kde jsme strávily vážně hromadu času. Nejdřív při chystání výzdoby a pak na samotných mších. Ty byly sice nekonečné (každá trvala kolem 4 hodin!), ale měly neskutečné kouzlo a hloubku.