Jak jsem si objednala únosce

Trochu jsem se rozepsala, pardon… Ale stalo se toho hrozně moc a zrovna nám tu začaly týdenní prázdniny po prvním čtvrtletí, takže byl čas, nálada a hlavně spoustu materiálu. Přeji pěkné počteníčko.

OKÉNKO PROGRAMU – OKÉNKO MÉHO ŽIVOTA

Tak nejdříve k tomu mému únosci, ať Vás na začátek trochu pobavím a zároveň uklidním. To si takhle čekám ve škole na mého řidiče, abych mohla jet domů do Gabutu, ale řidič Danny nikde. Po půl hodině mi to už začíná být podezřelé, tak mu volám pro případ, že na mě zapomněl. Pár týdnů zpátky mi nadiktoval svoje číslo, ale ještě jsem ho nezkoušela. Toto číslo tedy vytáčím a ozve se mužský hlas. Mám radost, že číslo funguje a říkám: “Ahoj, tady Anna. Je tam Danny?” Ozve se nejisté: “…jo…” Ujišťuji se: “Je tam můj řidič Danny?” Zazní opět nejisté: “…jo…” Odpovídám: “Super, můžeš mě, prosím, vyzvednout? Už jsem skončila.” Zazní: “…jo…” – “A můžeš mě vyzvednout teď?” – “…jo…a kde?” Tato otázka mě trochu zaráží, protože mě můj řidič Danny vyzvedává každý den, ve stejný čas, na stejném místě. Říkám si, že třeba usnul a zrovna jsem ho probudila nebo měl potřebu dát si něco ostřejšího. Mám pochopení, tak vlídně odpovídám: “No přeci ve škole, v Caritas!” V mžiku mi to dojde (ano, trvalo to déle, stydím se) a jsem naštvaná sama na sebe, že jsem mu řekla místo. Ne kvůli mně, ale kvůli ostatním, které jsem tím mohla dostat do problému. Ještě jednou, teď už trochu podrážděně, se toho pána na drátě ptám, jestli je můj řidič Danny. Opět se ozývá nejisté “jo” a protože můj kalich trpělivosti právě přetekl, naštvaně zavěšuji. Nejsem si však jistá absolutně ničím, tak píšu otci Pedrovi, jestli neví, kde je můj řidič. Neodpovídá, ale po pár minutách přijíždí můj skutečný řidič Danny. Říkám, že jsem mu volala, a on, že to asi ne, s nikým nemluvil a nemá zmeškaný hovor. Popisuji mu celý příběh a Danny jen odpovídá: “Oh, Miss…nikomu tu nevěř, lidi často lžou.” Tím je moje záhada vyřešena. Zrovna minulý týden jsme měli ve škole podezření na únosce dětí, ale naštěstí se vše vysvětlilo, pan řidič si jen spletl děti. Únosy se tu však dějí, a proto mě sestra Senorina kladla na srdce, ať dávám pozor, s kým nastupuji do auta a ať si jsem vždycky dopředu jistá svým řidičem.

Co se událo dále…tak třeba modlitba v katedrále za Ukrajinu s papežem Františkem (25.3.). U nás to bylo kvůli časovému posunu trochu posunuté, protože ve 3 ráno bychom to asi nedali. Modlitba byla tedy v devět hodin večer, takže jsme se Sovou měly radost z večerního “výletu”. Naivně jsme si představovaly katedrálu, jako katedrálu, takovou tu “našu”. Ale neee, byl to opět pěkný, útulný, přízemní a poměrně malý “domek”.

Také jsme podnikly návštěvu k sestrám Matky Terezy. Matka Tereza neboli Tereza z Kalkaty, jak jí říkám já, je pro mě v mnohém velkou inspirací (proto jsem si ji i zvolila jako biřmovací patronku). Bylo to poprvé, co jsem se s nimi potkala naživo, a řeknu Vám, takový klid a radost v jedněch očích už jsem dlouho neviděla. Tyto sestry mívají odpoledne “nábožensky” vzdělávací program pro děti z předměstí a hojně využívají vlastnoručně vyrobených materiálů, které si zcela oprávněně troufám nazvat Montessori pomůckami. Sestry také chodí do jednoho z největších slumů v Port Moresby pomáhat potřebným.

Na pár dní jsme měli v naší komunitě otce Josepha, který má dalších mnoho jmen, ale protože je z Vietnamu, to po mně opravdu nemůžete chtít… Tento Joseph je pomocník nejvyššího Salesiána z Říma a jezdí na vizity do komunit, aby zjistil, jak fungují a jestli fungují dobře. Těchto pomocníků má nejvyšší Salesián víc. Jeden z nich je taky z Brna – Židenic. Z Anči už vyprchala přemíra adrenalinu, která ji chránila (jak si tuto skutečnost vysvětluji) před miliardami bacilů prskajících dětí ve škole, a i na ni dolehla chřipka. Protože jsem v tomhle ohledu trochu muž, rýma a kašel v kombinaci s bolestí v krku a celého těla mě zanechala jeden den doma. Sestra Senorina mi o den později přivezla tolik vitamínů, které kdybych všechny snědla, jisto jistě zemřu na hypervitaminózu. Ochotně jsem se tedy rozdělila s ostatními členy komunity a našimi Bosco boys. Abych za chřipkou udělala tečku, rozhodla jsem se podstoupit papuánský způsob léčení, kterému se zde říká “steaming”. Ten spočívá v tom, že se ve velkém hrnci vyvaří papájové listy, limetka, citrón a spousta dalších zázračných papuánských bylin a listů. Maroda pak přiblíží k onomu hrnci a uvězní ho pod dekou, dokud zvládá dýchat, a poté ho na chvíli pustí na svobodu. Tento proces se opakuje několikrát dokola, dokud nemá nemocný pocit, že jsou všechny bacily z jeho těla vyplaveny, zkrátka dokud z něho leje jak z vrat od chlíva.

OKÉNKO O BYDLENÍ

Protože jsme tu tak trochu královny, náš dům byl otcem Pedrem nazván palácem a my o něm od té doby nemluvíme jinak než o “našem paláci”. Náš palác je řadový domek růžové barvy a v domech kolem nás bydlí učitelé se svými rodinami. Náš palác má dvě patra oddělená dlouhým dřevěným schodištěm. Dole je obývák a kuchyňský kout, plus záchod s pračkou. V patře jsou naše dvě komnaty/pokoje, sprcha, záchod a balkón. Celý interiér je zbarven do bledě modré – všechny stěny jsou na tuto barvu natřené a většina stěn je obložena kachlemi. Když mám tedy s někým videohovor, přichází otázka, proč s nimi volám na záchodě.

Náš palác má pár kuriozit. Bydlí nás v něm poměrně dost… Já, Sova (Tereza) a spoustu ještěrek, pavouků a švábů. Bydlíme tu pěkně pohromadě v jedné domácnosti, ale místa je tu pro každého z nás požehnaně, takže spolu dobře vycházíme. Další kuriozitou je voda, nebo spíš “nevoda”. Většinu času tak nějak odmítá téct. Mluvím samozřejmě o studené vodě, teplá v našem paláci neexistuje, není potřeba, tepla je tu všude kolem dost, takže zchlazení vždycky přijde vhod. Máme však vedle domu velký barel s vodou a v paláci dva ochotné kýble. Pro umývání našich těl a vlasů jsme vynalezly speciální kyblíkovou metodu sprchy.

Další kuriozitou je elektřina. Čas od času vypadne. Nestává se to moc často…maximálně tak třikrát denně. Jsou tu dva typy vypadávání elektřiny. První typ je “krátkodobý výpadek”. To v tu chvíli utichne celé město nebo nějaká jeho část a stačí napočítat do desíti a elektřina je zpět. Druhý typ je “vypadnu na nevím jak dlouho”. To už není taková sranda. Řádově několik hodin nejede vůbec nic – klimatizace, světla, internety, semafory, kuchyňské spotřebiče a tak dále. Nejvíce je mi líto trpících zmrzlin v mrazáku, které mám potřebu zachraňovat svým požitím. Další kuriozitou je internet. Máme data, která více méně na odesílání a přijímání zpráv fungují. V paláci máme wifi, která úplně nechtěla fungovat ani po dlouhém přemlouvání. Tak jsme tu měli týden opraváře, ale tak nějak od té doby nefunguje vůbec. No a jak už jsem se zmiňovala v prvním článku, před našim palácem máme hlídače – hnědého unaveného psa. Možná se tu teda spíš schovává před sluncem, ale to je jeho věc.

Jestli někomu náš palác nepřipadá nijak lákavý, vězte, že my si toto bydlení naplno užíváme. Základ je, že nálada je dobrá, se zbytkem se popereme. Aneb jak praví staré přísloví: “Lepší život v chatrči, kde se lidé smějí než život na zámku, kde lidé pláčou.”

KOMUNITNÍ OKÉNKO

Chtěla bych Vám trochu přiblížit komunitu, ve které teď žiji. Naši komunitu tvoří tři Salesiánští kněží, jeden Salesiánský bratr (tzn. je v řádu, ale není kněz), jedna Sova (Tereza) a moje maličkost/velikost. Otec (kněz) Pedro pochází z Angoly, otec Ambros z Indie, otec Angelo z Itálie a bratr Thomas z Šalamounových ostrovů. Jsme tedy “multi-kulti” komunita, což mi přijde skvělé. Společně snídáme a večeříme, někdy vaříme, nakupujeme a máme večerní modlitby. Přes den si jdeme každý po svém.

Součástí naší komunity je i dvacet kluků (Bosco boys), o kterých jsem se zmínila dříve. Ti bydlí společně v jednom domě s bratrem a kněžími. Tomuto domu se říká rezidence a sem se Sovou chodíme na jídlo, vaření, modlitby a internety. Kluci jedí odděleně, ale vidíme se společně na ranní mši, večerním růženci a potkáváme se v areálu během dne. Někdy jdeme společně na krátký výlet nebo hrajeme odpoledne fotbal, basket či kalčo. Info k ranní mši – začíná v 6:30, což nezní úplně lákavě, ale vzhled kostela a zpěv kluků s kytarami nás tam se Sovou dostane, i kdybychom nechtěly. Info k růženci – modlíme se každý večer, což se taky nemusí jevit úplně lákavě. Ale ve spojení se západem slunce, s výhledem na moře, za chůze, pod palmami a při vyhýbání se padajícím mangům z mangovníků, to vše dohromady, nejde zkrátka odolat.

Naše konverzace u společného stolu jsou různorodé, někdy velice plodné, jindy velmi vtipné. Řešíme například nedostatek mešního vína a hostií, záhadu zmizení sochy svatého Josefa z našeho komunitního domu, ale i štěkající (hlavně v noci) psy, na které zřejmě budeme muset zavolat vietnamského spolubratra, aby je nějak gastronomicky zužitkoval, o našich nových šatech a tak podobně.

Pravidelně v pátek večer máme “komunitní večer”. Ten vypadá tak, že se mladší část naší komunity (já, Sova, bratr Thomas, otec Pedro) sejde u jednoho stolu, rozdá karty na Uno spin, otevře lahvinku opojného nápoje a užívá si přítomného bezstarostného okamžiku. Po opadnutí zápalu ze hry a po všech výhrách i prohrách společně debatujeme nad vším možným, co se nám v týdnu přihodilo, co nás pobouřilo a co naopak pobavilo.

Zkrátka a dobře, každý záříme jinými barvami/charismaty, každý máme jiné schopnosti i neschopnosti, každý jsme dost rozdílná osobnost. Je mi jasné, že časem opadne můj růžový filtr a začnu vidět skutečnost i z jiného pohledu. Však já se taky ještě vybarvím. Jen teď jsem prostě a jednoduše “happy jak dva grepy”, že toho můžu být součástí.

KULTURNÍ OKÉNKO

Kultura je pochopitelně markantně rozdílná. Na konkrétní rozdíly, které se týkají přímo mého bytí, narážím postupně. Z doslechu mám spoustu pikantností, ale zatím rozmýšlím o jejich “prezentovatelnosti” a chci si je ověřit na vlastní oči.

Tak třeba prvním kulturním rozdílem je oblékání. Ve třicítkách bych si vzala tričko na ramínka, krátké kraťasy nebo “nekatolické” šaty. Crop topy úplně nenosím, teda ne že by se mi to nelíbilo, spíš mi k tomu asi chybí potřebné sebevědomí, myslím však, že tady bych je hojně využila. Každopádně s volnějšími šaty lehce nad kolena si tu připadám jako “svůdnice”, tedy trochu nepatřičně, takže se pomalu “přeorientovávám” na volné tříčtvťáky, plandající trika a delší šaty nebo sukně. Velká většina žen tu nosí volné, velmi (pro někoho až nevkusně) barevné šaty, kterým se říká “meri blaus” a pod tím kalhoty/tříčtvťáky/dlouhé sukně.

Na co jsem si ale zvykla velmi rychle je chození bosky. Tak nějak zjišťuji, že v tom teple nejsou žádné boty potřeba. Ve škole je nenosí snad nikdo. Tudíž chodím bosky, kde se dá – ve škole, v kostele, po areálu, … Uvědomila jsem si, že ani do obchoďáku nejsou potřeba. Toto skutečnost jsem se rozhodla před výstupem z auta ověřit u svého nakupovacího parťáka otce Pedra, ten mi však toto uvědomění zakázal, že takhle se mnou teda nepůjde, protože vypadám jako “ples meri” (což je v pidžinu hanlivý výraz pro nevzdělanou vesnickou ženu). Tak jsem se už příště neptala a jednala dle své vůle.

Další kulturní rozdíl by mělo být pojetí času. Na internetu a na kurzu jsem slyšela, že čas v těchto končinách moc neřeší, takže nemám počítat s dochvilností. “My” prý máme hodinky a “oni” mají čas. Říkala jsem si: “Super, konečně budu mezi svými a snadno zapadnu!” Každopádně i po dvou měsících pozoruji, že pozdě chodím stále pouze já, tak nevím, kde je chyba… No dobřeee, vím, ve mně. Ale troufám si tvrdit, že jsem v tom tak trochu nevinně, protože mám k tomu určité, řekněme, genetické predispozice.

Barva kůže a vlasů je v mém případě velice rozdílná. Pozoruji však, že je to povětšinou pro mě výhodné. Nebo jak se to vezme, že… Děti (většinou i dospělí) mě mají rádi a líbím se jim i přesto, že mám mastné a neučesané vlasy, i když mé řasy nepotkaly řasenku od chvíle, kdy jsem nasedla do letadla, i když mám špinavé oblečení a úplně nevoním. Zažívám tu tak trochu život celebrit. Druhou stránkou je, že denně slyším minimálně 200x (bez nadsázky) zvolání “Teacher Anna!” Papuánská miminka se mě bojí, asi jsem na ně moc bílá. Chování schvalují tedy jen ta spící.

Pro tentokrát poslední kulturní střípek kulturního okénka je nakládání s odpadky. Jak už jsem podotkla v prvním článku, jsou tak nějak všude. Čas od času ale někoho pořádku chtivého napadne je dát na hromadu a zapálit a s odpadky je vystaráno. Takže často při projížďce městem míjíme několik malých táboráků. Z okna vidíte nad městem mnoho červených plamenů či bílých dýmů. V našem středisku se nosí odpadky na hromadu, kterou opět čas od času někdo zapálí. Já tomuto místu říkám odborně “spalovna”. Takže nosím odpadky z našeho paláce přímo do spalovny. Abych nikomu nekřivdila, co je možné recyklovat, to se snaží otec Angelo zužitkovat a já ho věrně následuji, zejména v hodinách výtvarné výchovy. Bioodpad tu házíme do našich políček a nově vybudované “odpadovky” alias jámy na slupky od banánu a dalšího ovoce.

Krásné Velikonoce a dobu velikonoční vinšuji a zase někdy na počtenou..!

Menu