Vstupujeme do haly, kde se mísí sténání a pláč s unavenými pohledy a vydýchaným vzduchem.

Přes třicet židlí je plně obsazeno a v chodbě leží ti, kteří nezvládají sedět. Jen za rohem čekárny málem vrazím do plačící ženy. Sklání se nad lůžkem, které blokuje vstup do vyšetřovací místnosti. Nevidím, kdo na něm leží, jeho obličej už přikrývají sestry. Rychle procházíme dál a vedeme Jonáše k volné posteli. Samozřejmě mi na ošetřovně přistál ve chvíli, kdy jsem si na pár minut odskočila. Seděl tam s hlavou v klíně a nebylo pochyb, že je v agonizující bolesti. Dokázal ze sebe vypravit, že v posledních letech jel několikrát do nemocnice, asi jde o nějakou nemoc srdce nebo cév, na kterou jeho strýček umřel. Po velice krátkém vyšetření a kontrole životních funkcí jsem zburcovala ředitele a už jsme jeli do Pom Gen, jediné státní nemocnice, kde se neplatí nekřesťanské peníze za pouhý pohled na bílý plášť. Za celou dobu, co tam sedíme, jsme se lékaře nedočkali. Vidím, jaký frmol tam mají a nechci sestry stresovat, tak jenom hlásím stav a to málo, co vím. “Můžeme mu udělat aspoň EKG? Říká, že se léčí se srdcem…” Ptám se s jistou nadějí a hlase a očima hledám příslušný přístroj. “Ne, to musí předepsat lékař.” Vysvětluje jedna ze sester. “Dobře, kdepak je?” Nenechám se odradit. “Ve vedlejším křídle. Tady je jen jeden doktor na celou pohotovost.” Trochu zalapu do dechu a mám sto chutí tam zůstat a pomoci. Poté co sestry odebraly vlastně stejná měření, co já na své ošetřovně, dostal Jonáš alespoň kanylu a trochu ho zavodnily. Po nějaké době se jeho stav začal zlepšovat a bolest ustupovat. My se vrátili do školy a vystřídal nás jeho tatínek. Od té doby se Jonáš objevil na ošetřovně několikrát. Bez jakýchkoliv vyšetření jsme stále slepí. Z toho všeho, co mi řekl (jeho rodina je prokletá, …), jsem pochopila, že doplnění tekutin, minerálů a alkalizace mu při těchto záchvatech pomáhá. Tak tak činím. Moje veliká výhoda spočívá v tom, že své pacienty vidím opakovaně, takže si můžu všimnout vzorců, které v nemocnici při jednom vyšetření (bez reálných dat) jednoduše přehlédnou.

Klepeme s Pedrem na dveře, kde jsem i já před pár měsíci trávila své karanténní dny. Po setkání s Chrisem jsem rychle pochopila, že moje fáze bezmezného nekritického nadšení vskutku pominula. Sledovat, jak objevuje celý nový svět po dnech v izolaci, bylo jako dívat se na záznam sama sebe. Bojovala jsem s obavami, že se stávám vlastním stínem, pouhým odleskem ryzího odhodlání, které jsem tak silně pociťovala celou svou bytostí. Chrisova americká výřečnost a bujará povaha mi zasadila pěkný políček. Navzdory hlubokému pohroužení do učení, ošetřování a každodenního shonu školy, tento člověk mě přiměl udělat krok zpět a ohlédnout se za posledními měsíci. Mnohé se změnilo. Já se měním… nebo snad nacházím? Mnohé z toho, co jsem vnímala jako exotiku teď považuji za běžnou rutinu. O to více hledám radost – tu z každého dne, ze služby druhým, ze Slunce, které září nad oceánem, radost z únavy, kterou pociťuji, když večer upadám do slastného spánku. Chris, oficiálně jediný další dobrovolník na ostrově a můj parťák na duchovní cvičení, nám dal po týdnu sbohem a šáteček. Vstříc zemětřesení a sopkám odletěl do Rabaul, provincie asi 2 hodiny od Mosbi.

Co jsem si tady ujasnila? Jakkoliv si užívám učení, mladších a starších, práce s dětmi ve zdravotnictví není mé povolání. Sledovat, jak ratolesti křičí a zmítají se v náručích rodičů, protože jsou v bolesti a bojí se ošetření, mi radost nečiní, horší už je jen dohadování se s úředně dospělými osobnostmi, které za své děti mají zodpovídat. Dech mi tuhle vyrazil otec jednoho našeho studenta:

“Váš syn má vysoké horečky, vyšel mi pozitivní jak na malárii, tak na dengue …” Vysvětluji trpělivě situaci, dávám přesný popis, jak postupovat, které léky brát a kdy už je opravdu vhodné vzít syna do nemocnice. Pán táta klidně poslouchá a pokyvuje. Přicházíme na ošetřovnu, kde leží výše diskutovaný pacient.

“Může dojít k autu?” Ptá se otec.

“Myslím, že to zvládne.” Odpovídám trochu zaraženě.

“Dobře, tak to bude v pohodě. Doma mu uvaříme bylinky.” Mávne rukou a odchází.

“Aha…” Moje představa o návštěvě nemocnice se rozplývá, a ještě jednou se ujišťuji, že alespoň můj pacient si je vědom svého stavu a souhlasí s léčbou antimalariky.

Sečteno a podtrženo: zlatí blázni, milovaná psychiatrie!

Postřeh číslo dva: Ke svému překvapení jsem zjistila, že mluvit před publikem mi nejen nedělá velký problém, ale dokonce si to užívám (pokud je téma alespoň trochu příznivé :)). Prozřela jsem při představování našeho ošetřovatelského klubu. Náhle jsem držela mikrofon před více než tisícem lidí a měla prezentovat svůj projekt. Čekala jsem, že se nervozitou propadnu do země, avšak nestalo se. Od té doby jsem už vyučovala několikrát první pomoc – jak pro pedagogický sbor, tak pro studenty a pátky na mě připadlo slůvko na dobou noc. Kdo z vás není seznámen s tímto moc krásným konceptem, jedná se o krátké zamyšlení nad uplynulým dnem. Slůvko je zakončením modliteb, které provází naše komunitní večery. Vzhledem k pohrkanosti, kterou jsem hrdě sdělila po mamince, většinou zapomenu, že je pátek, proto jsem moje projevy zásadně spontánní a improvizované, zato poctivě promodlené. Zatím si nikdo nestěžoval. 🙂

Možná vám přijdou mé objevy úsměvné. Konec konců ti, kteří mě znají nějaký ten pátek, k nim dospěli už před lety. Domnívám se, že si často budujeme (nebo alespoň já) jakýsi pseudoideální obraz sami sebe. Předem si postavíme krabičku, do které se pak snažíme vlézt a jsme smutní, když do ní zkrátka nepasujeme. Snad ještě podivnější se mi zdá výběr parametrů, kterým se snažíme dostát a černobílé vnímaní pestrobarevné reality. Co tím myslím? Mně samotné připadá směšné, jak jsem se utvrzovala v představě, že správné katolické děvče cítí povolání a naplnění v každé práci s dětmi, že mluvit na veřejnosti je projev sebestřednosti, která se nenosí, nebo že růžová není pro kluky. Netuším, jak jsem k těmto závěrům dospěla, rozhodně nikoliv pod vlivem mé rodiny. Sama jsem si postavila své vězení, o kterém bych nahlas nikdy nemluvila, a i ve vlastních myšlenkách bych se mu raději vyhnula. A o to jde – doposud jsem nemusela svým dětským karikaturám, pokřiveným představám a upřímně nánosům hovadin, které jsem na životní cestě posbírala, čelit.

Ptáte se, jak se asi vyvíjejí mé napjaté vztahy? Poslušně hlásím, že respektuji dohodu, kterou jsme uzavřeli a intimním partiím kluků se na ošetřovně vyhýbám. Myslím, že svou reputaci jsem si u morálního vedoucího zvedla kurzem první pomoci, kterému jsem obětovala jedno volné sobotní dopoledne. Při této příležitosti jsem se mohla více poznat a sblížit s jeho týmem a přes veškeré obavy jsme si to váleníčko po podlaze náramně užili. Na(ne)štěstí pan ředitel nás nepoctil svou účastí, ale kromě toho, že jsem se dostala na černou listinu zaměstnankyň, které nosí příliš upnuté oblečení, jsem s ním nemusela nijak komunikovat. Tato informace se ke mně donesla přes Pedra, takže jsem svůj záchvat smíchu nemusela skrývat. Evidentně se obává, že chlapci zneužívají mých tříčtvrtečních tepláků, aby se kochali. Já tvrdím, že na škole s tisíci teenagery se jistým pohledům zcela vyhnout nelze, ale je zajímavé, na co všechno si pan ředitel při svém nabitém programu najde čas. Ale těch tepláků se nevzdám!

Postupně se mi odkrývají odpovědi na otázky, které se v posledních měsících nakupily. Tak například mi přišlo krajně podezřelé, proč se místní kliniky jmenují 3., 4. nebo 6. míle. Po měsících mi bylo polopaticky vysvětleno, že celé město je rozděleno na oblastí dle vzdálenosti od moře (výchozí bod je Koki, čtvrť stojící na kůlech v oceánu). Dále mě fascinuje fakt, že ačkoliv je homosexualita považována za zločin, za který se lehce ocitnete ve vězení, naprosto běžně vídám na ulici osoby stejného pohlaví, jak se drží na ruce. Naši chlapci se takhle prochází po škole a ve veřejném prostoru se ani objetí mezi dvěma muži nepovažuje za projev, jakkoliv sexuální. Jinak se to má s držením a objímáním mezi mužem a ženou. Tehdy dáte vzniknout příběhům, které se šíří jako oheň. Opět podotýkám, že soukromí se na Papue nenosí.

Krátké medicínské okénko: Vypěstovala jsem si téměř agresivní reakci na úvodní větu: Dobrý den slečno, můžu dostat amoxicillin?” Nádech. Výdech. Ještě jednou. Přelož si to, Emilko. Vlastně tím chce říct, že má problém a potřebuje pomoct. Usměj se. Buď milá. Tato mentální cvičení provádím snad každý den, více či méně úspěšně. Sleduji, jak se mi doslova před očima tvoří bakteriální rezistence. Infekce, které bychom amoxicilinem u nás úspěšně vyléčily, často progredují a je třeba sáhnout po silnější kávě. Snažím se vysvětlovat, že antibiotika nejsou cukrátka a není možné si vzít jen tak jeden prášek, jak je to napadne. Trpělivě nabádám, že o rány se pečuje a nenechávají se ve špíně hnít, zatímco se láduji amoxicilinem. Nevím, nakolik se mé snahy setkávají s úspěchem, ale nemohu mlčet.

Velmi mě těší, že se z ošetřovny stalo místo, kde se kluci cítí bezpečně a můžou sdílet pocity a obavy, které by si jinak nechali pro sebe. Petra jsem od začátku školy několik týdnů neviděla. Když se pak posadil naproti mně s bolestí hlavy, tušila jsem, že náš rozhovor nějakou tu chvíli potrvá. Celkem rychle na mě vybalil, že doma zůstával, protože jeho starší bratr umlátil jejich otce židlí k smrti, čemuž Petr byl očitým svědkem. Maminku mu zastřelili, když byl ještě malý kluk, pachatele nikdy nevypátrali. S bratrem ve vězení a sestrou, která už je vdaná, zůstal v rodinném domě sám. Čelí tlakům ze všech směrů – od bratra, široké rodiny, policie. Snažím se ho podporovat a doprovázet na vskutku složité životní pouti. Často chybí čas, který bych v takovýchto případech tolik potřebovala. Rozhovory to nejsou jednoduché, ale utvrzují mě v přesvědčení, že mé poslání leží právě tímto směrem.

Tento článek píšu po delší odmlce, ale poslední týdny utekly v režimu PP (= práce/party). Málem jsem zapomněla, kolik církevních svátků připadá na květen a červen! Krom toho hned několik významných osobností (například tři čtvrtiny naší komunity) slaví narozeniny a na ty se tu tuze dbá. A tak se za jeden den podíváme do slumu, kde neteče voda a děti si hrají v zelených kalužích s odpadky, ale po mši tancují, výskají a když se v Sabamě slaví, tak až do pozdního odpoledne (v noci by to bylo nebezpečné). Zanedlouho míříme na narozeninovou večeři. Po cestě potkáváme spálenou dodávku. “Co se stalo?” Ptám se. “Auto tu ráno srazilo dítě, dav se rozčílil a dodávku zapálil.” Vysvětluje řidič, ale to už přijíždíme do luxusní prostorné restaurace s vytříbenou výzdobou, vynikajícími švédskými stoly, kde místo křiku a výstřelů hraje jazz. V Mosbi existují dva světy (i když jeden je podstatně větší). Dostává se nám skutečného privilegia, že můžeme nahlédnout do obou.

Menu