V návaznosti na předešlý článek vám chci dnes napsat o tom, jak to obyčejně vypadá, když se vydám mimo hranice našeho střediska.
Je horké sobotní odpoledne. Kluci z internátu jsou zaměstnaní hraním fotbalu a basketbalu (oba sporty probíhají zároveň na jednom hřišti) nebo ježděním na kolečkových bruslích. My se ale dnes do žádné z těchto činností nezapojíme, protože potřebujeme jít nakoupit. Máváme klukům a oni na nás volají: „Kam jdete? Nakupovat? Tak nezapomeňte na sladkosti!“
Madam Ema
Vydáváme se na autobus. Míjíme slum, ze kterého pochází hodně našich žáků. Kolem cesty se mezi bahnem a odpadky prohrabují prasata a posedávají malé děti. Už z dálky na nás některé volají: „Mzungu! Mzungu!“ To znamená: „Běloch!“ Tohle označení tady slyšíme denně. Není to myšleno špatně, nicméně jsem raději, když mi řeknou jménem – jako támhleten kluk z mojí třídy, co na mě mává: „Madam Ema! Madam Ema!“ Mávám mu s úsměvem zpátky a pokračujeme v cestě. Dívám se na stromy, jestli nezahlédnu skupinu opiček, ale dnes nemáme štěstí.
Matatu
Dojdeme na hlavní silnici a čekáme na autobus. Teda ne přímo autobus, ale takzvané „matatu“. Zvenku je to taková malá plechová dodávka. V otevřených dveřích stojí „konduktor“ a hlasitě shání cestující. Máváme na něj, tak nám zastavuje a zve nás dovnitř. Horko těžko se vměstnáme do úzkého prostoru. Dodávka je podle mě dělaná původně tak pro deset lidí, nějakým zázrakem se tam ale nachází šestnáct sedaček a na nich už teď sedí dvacet cestujících. Přesto ale zastavujeme, aby mohly nastoupit ještě dvě paní se třemi dětmi. Mně tenhle způsob přepravy moc baví a bude mi to doma v Praze chybět 😀 Za cestu platíme 40 šilinků, což je přibližně 8 korun.
“Celebrita”
Nákupní centrum je podobné těm našim. O dost zajímavější jsou tržiště, tam se ale dnes nevydáme. Protože nemáme moc času, volíme pro zpáteční cestu rychlejší alternativu: motorku! Za 40 korun nás doveze až před bránu střediska. Během jízdy na silnici potkáváme stádo krav patřící kmeni Masajů – jeden ze 42 různých kmenů na území Keni. A samozřejmě slyšíme alespoň dvakrát nebo třikrát volání: „Hey, mzungu!“ „How are you, mzungu?“ S úsměvem odpovídám. Někdy mě unavuje, kolik na veřejnosti vzbuzujeme pozornosti, ale většinou mě to potěší. Říkám si, že si to musím pořádně užít, být na jeden rok taková „celebrita“, že se mnou každý chce mluvit nebo se dokonce vyfotit 😀
Dobrovolnice Ema (SADBA edit.)