Pohřeb – událost pro celou vesnici

Veselé pohřební písně, brek a vzlykot, co je slyšet široko daleko. Tak vypadá zambijské poslední rozloučení.

V Lufubu zemřela mladá holka, která byla už dlouho nemocná. Náš bratr z komunity ji znal, a tak jsem se k němu přidala. Přiznám se, hlavně ze zvědavosti. Po cestě k jejímu rodnému domu, kde celý obřad probíhal, jsem zjistila, že nemám s sebou chitenge. Takový ten pruh látky, co se omotává jako sukně. Naštěstí tady je to povinná výbava každé ženy, a tak mi ji zapůjčili. I přes chitenge jsem ale mezi místní nezapadla.

Rozloučení u domu

Dívka zemřela předchozí den odpoledne. Podle tradice se sejdou sousedé, posedávají venku u ohně, zpívají, střeží dům. Obřad byl bez mše, jelikož zesnulá nebyla katolička, ale z církve United. Kolem domu je plno lidí. Takový pohřeb je událost pro celou vesnici, taky se to pěkně prodraží. K mému překvapení, nikdo není oblečený v černém. Snažím se nenápadně pozorovat. Ale ve skutečnosti se sleduje každý můj pohyb. Po chvíli dva muži přinášejí do domu rakev. Je pěkně barevná. Pak jsem se dozvěděla, že není malovaná, ale potažena látkou. Po čase vynášejí rakev ven a pokládají doprostřed mezi dva sbory. Ano, ty sbory. Zpívají tak veselé melodie s bubny a tančí, že se ujišťuji, jestli nejsem na svatbě. Ale texty písní jsou údajně pohřební. Paradoxně, tyto sbory zpívají až profesionálně. Sbor dělá kruh kolem rakve. Pak promluva pastora, u které se všichni smějí, dokonce zmínil něco o mně. Ale nerozuměla jsem. Málem bych zapomněla na tu nejhorší věc. Myslím, že je to tak ve všech afrických zemích. Na pohřbu musíte brečet a vzlykat hrozně nahlas. Jinak jste asi neumřeli a pohřeb neplatí. Nebo nevím. Bylo to strašné. Ale pozor, brečí jenom děti a ženy. Opravdu obdivuhodný herecký výkon. Mohly by se tím živit.

Přesunujeme se na hřbitov

Pohřební průvod vypadá spíš jako přespolní běh. A pořád se brečí. Hřbitov je v buši. Ten u našeho kostela je totiž jenom pro katolíky. Jsme na místě. Kdyby mi neřekli, že jsme na hřbitově, asi to nepoznám. Náhrobky tu nemají. Kolem jsou jenom kopečky z hlíny. Hrob je připraven, zpívá se, brečí a hned se hrob zahazuje hlínou. To je práce mužů, kteří se střídají. Jeden z kopáčů sekl toho druhého kopačkou do hlavy. Tekla mu krev, šel domů. Já jsem stála opodál. Ale náš bratr Godfrey vzal můj mobil a všechno natáčel. Pohřbívá se pouze po jednom. Na kopečcích si všímám hrníčků a misek. Pozůstalí pokládají na hrob nebožtíka jeho oblíbené nádobí nebo jiné předměty. Když je kopeček hotový, jdeme zpátky. Pořád některé vytrvalkyně brečí. My jdeme na oběd do komunity, ale pro všechny ostatní je jídlo přichystáno u domu zesnulé. Proto je pohřeb tak nákladný. Někteří smuteční hosté ale přicházeli s moukou. Podává se nshima (kukuřičná kaše), listí (jako zelenina) a třeba ryba nebo sója. Na kuře nebo jiné maso pro tolik lidí asi nejsou finance.

Menu