Školní výlet v Ekvádoru

Konec školního roku je u nás spojen s výlety. Stejně tak je tomu v Ekvádoru na místě, kde působí naše dobrovolnice Eliška. Jen tam chodí trošku výš, než si tady v Česku můžeme představit. 

Před dvěma týdny nás profesoři že školy v komunitě Cocha colorada pozvali na jejich tradiční výlet na závěr školního roku. Výsledkem byl nečekaný a nádherný výšlap (a později skoro výšplh) na jednu z asi nejvyšších hor v okolí Simiatugu, která zcela jistě musela přesáhnout výšku 4000 m. n. v. Pod ostrým sluncem doprovázeným neuvěřitelně silným a ledovým větrem nás na úplný vrcholek vyšla jen větší polovina, velmi překvapivě to však často byly i pěti či šestileté děti. I přes to, že byly často menší než okolní tráva, nás hravě předběhly, jejich nožičky jsou holt trénované, po horách tu běhají dennodenně.

  

Dnes jsme se s dětmi rozloučili, já na dobu prázdnin a můj kolega Byron úplně, jeho dobrovolná služba totiž končí za dva týdny. Asi i proto jsem mu dnes nekompromisně řekla “dnes nebo nikdy” a uskutečnili jsme dlouho plánovanou cestu, totiž návrat z Cocha Colorada do Simiatugu přes kopec Llago, nejvyšší kopec přímo nad Simiatugem. Tři a půl hodiny šplhání v náročném terénu za to rozhodně stály! Tyhle obrazy mi před očima vydrží ještě dlouho, aneb dobití baterek bylo opravdu zapotřebí.

Tento týden nám v Simiatugu skončil školní rok, máme za sebou spoustu dojemného loučení s dětmi v komunitách i v místní škole a všichni moji žáci mě přemlouvali, ať se vrátím ještě po prázdninách, na což jsem jim odpovídala, že snad ano.

Nejhezčí pro mě ale bylo loučení s mojí skupinkou dětí, co za mnou chodily každý čtvrtek trávit volný čas – ať už jsme si hráli, něco vyráběli nebo se děti učily něco péct. Na poslední předprázdninové setkání jsem si pro děti připravila výlet na veliký kopec nad Simiatugem, na který se děti vydaly s velkým, až překvapivým nadšením, na to, že po horách běhají pořád. Nicméně na vrcholek téhle hory prý ještě nevyšplhaly. Celou cestu, byť byla do dost strmého kopce, nadšeně pobíhaly, lezly na stromy, zkoušely stojky (dokonce i já jsem se odhodlala) a cestou dolů kotrmelcovaly.

A já s nimi celou cestu blbnula a přemýšlela nad tím, že přes všechny ty náročné podmínky a chudobu, ve které vyrůstají, tohle je prostě šťastné a zdravé dětství.

Menu