Už jsem šest týdnů zpět doma v České republice. Od té doby, co jsem se vrátila, neuplynul ani den, aniž bych si nevzpomněla na Hospet – na místo, kde jsem strávila uplynulý rok, které se stalo mým druhým domovem. Počítám, kolik je v Indii hodin a přemýšlím, co “moje” děti a kamarádi dělají. 

Odjezd byl těžký a dny po návratu snad možná ještě těžší. Není snadné opustit lidi, kteří Vám přirostou k srdci. S odstupem času se na to ale snažím koukat z jiné perspektivy. Nemyslím na to, koho všeho jsem opustila a co jsem tam nechala, i když to k tomu někdy svádí. Snažím se celý ten rok brát jako dar, který mi byl od Boha dán na dobu určitou. Jsem za tento dar moc vděčná. A přestože chvíle plné radosti střídaly i chvíle náročné a smutné, rozhodně nelituji, že jsem toto dobrodružství absolvovala.

Dělat malé věci s velkou láskou

Do Indie jsem odjížděla s myšlenkou Matky Terezy “dělat malé věci s velkou láskou”. Jela jsem dětem dát svůj čas, pozornost a lásku a na oplátku jsem od nich dostala mnohem víc – nezapomenutelné chvíle, které mají nevyčíslitelnou hodnotu. Byly to chvíle, při kterých jsem si byla naprosto přesně jistá, že jsem na správném místě. Byly to okamžiky, kdy jsem si uvědomila, že život není o penězích, kariéře nebo slávě, ale o lásce a vztazích. Byly to “velké maličkosti” – když mi děti při nedělním sledování televize usnuly v náručí; když mi natrhaly kytku a daly mi ji před začátkem hodiny angličtiny; když mi ráno běžely naproti; když mi k narozeninám daly své popsané sešity, protože nic lepšího neměly; když mě jen tak chytly za ruku; když mě holky z učiliště pozvaly k sobě na večeři; když mi kluci z hostelu vyprávěli svoje příběhy a děkovali jen za to, že jsem je poslouchala; když jsme s kluky řešili holky; když mě kněží z komunity vzali do kina; když jsme si po horkém dni dali vychlazené pivo; a mnoho dalších momentů, které se mi vryly do srdce.

Velmi inspirující bylo i “nahlédnout” do salesiánské komunity, kterou jsem mohla být po celý rok součástí. Měla jsem možnost vidět z bezprostřední blízkosti, jak jsou místní kněží odhodlaní a nasazení v práci pro druhé. Dělají, co mohou a nečekají za to pochvalu nebo obdiv.

Uvědomila jsem si, že život se dá žít jednoduše a prostě a že nejde o to si ukládat poklady tady na zemi, ale v nebi.

Menu