Třetí měsíc mezi zambijskými školáky mě učí, že ve zdejším školství se dá zažít úplně všechno…

Školský systém

Jsem v Zambii už třetí měsíc a za tu dobu jsem si docela dobře zvykla na místní rytmus života. Dopoledne trávím ve škole u sester salesiánek, kde působím jako asistentka v první třídě, a odpoledne pak s dětmi v oratoři. Tam si hlavně hrajeme a společně trávíme volný čas.
Škola salesiánek je částečně soukromá a většina tříd má kolem padesáti žáků. Na místní poměry je to vlastně luxus, protože ve státních školách není výjimkou ani sto dětí v jedné třídě. Ve škole není dostatek učeben ani nábytku, takže se v jedné třídě střídají dvě skupiny – jedna chodí dopoledne, druhá až po obědě.
Jako někdo, kdo má studium učitelství čerstvě za sebou, jsem byla zvědavá, jak funguje místní školský systém. Je vidět, že snaha o změnu tu existuje. Minulý rok byl zaveden nový vzdělávací program, který má dát větší prostor praktickým dovednostem a zároveň podporovat samostatné myšlení žáků. Realita je ale zatím trochu jiná. Ve třídách děti většinu času opisují z tabule vše, co učitel napíše. Nemají totiž učebnice ani pracovní sešity, takže si musí všechno přepsat do sešitu, aby se vůbec měly z čeho učit na testy. Učitelé se navíc sylabů drží velmi doslovně a málokdy si obsah přizpůsobují místním podmínkám – a právě z toho občas vznikají dost zvláštní situace.

„Užitečné“ hodiny

Hned moje první hodina v první třídě byla, mírně řečeno, netradiční. V předmětu Creative and Technology Studies (Kreativní a technologické studie) jsem měla s dětmi mluvit o plavání, konkrétně o plavání v bazénu. Problém byl v tom, že většina dětí žádný bazén nikdy neviděla a k vodě, ve které by se dalo plavat, se dostanou maximálně jednou za rok na školním výletě. Celá hodina byla pro žáky asi tak stejně užitečná, jako když jsem měla během covidu na vysoké škole online výuku plavání 😄.
Podobně absurdní byla i hodina o bezpečnosti na silnici. V sylabu stojí, že nejbezpečnější je přecházet po přechodu pro chodce, a tak paní učitelka dětem velmi důrazně vysvětlovala, že jinde se silnice přecházet nesmí. Když ale viděla jejich zmatené pohledy, došlo jí, že žáci neví, jak přechod pro chodce vůbec vypadá. V Manse totiž není ani jeden. Paní učitelka jim ho tedy musela nakreslit na tabuli.

Nuda se mi vyhýbá

Občas přemýšlím nad tím, jak by to tu vypadalo, kdyby školy měly dostatek učebnic, méně dětí ve třídách, víc pomůcek, brýle pro děti, které skoro nevidí, nebo alespoň dostatek psacích potřeb. Také přístup některých učitelů k dětem je docela odstrašující. Žákům vyhrožují a bijí je. Ale i díky tomu začínám být víc a víc vděčná za naše školství, které sice není dokonalé a má spoustu problémů, ale i tak pro děti vytváří mnohem příjemnější prostředí k učení.
Každý den tady přináší nové zážitky – některé krásné, některé těžké a některé trochu praštěné 😀. Nikdy nevím, jestli mě příští hodinu čeká teoretické plavání, kreslení přechodů, nebo něco ještě překvapivějšího. Jedno je ale jisté: nuda se mi tu vyhýbá obloukem.

dobrovolnice Terka Macounová (edit. SADBA)