Je tu nový rok a já jsem se 2. ledna přesunula do nové komunity Siakago, která je severně od Nairobi. První dny byly trochu těžké – jednak se mi stýskalo po mé původní komunitě a zároveň pro mě byla celá stávající komunita nová a život je tu trošku jiný, více vesnický.
Lidé na mě ze začátku někdy jen zírali a když jsem se na něco zeptala, někdy ani nereagovali. Byla to velká změna oproti Mutuini, kde už jsem se se spoustou lidí znala a zdravili jsme se i na cestách venku.
Ale snažila jsem se vytrvat a vyplatilo se. Lidé si na mě pomalu zvykali a začali se otevírat, a tak už tu mám opět plno kamarádů. Mám tu hodně možností, kde můžu pomáhat.
Máme tu domov pro dívky, technickou školu, kde se studenti učí šít, plést a kadeřnické služby. Dále je tu „dispensary“ – něco jako malá ordinace s výdejnou léků – a školka.
Dny i prostory jsou naplněné
Moje dny jsou tedy naplněné pomocí na všech těchto místech a do toho chodíme každý den vyučovat náboženství do místních základních škol. Dostala jsem na starost sedmáky, osmáky a deváťáky, a protože jsem nikdy tento věk takto skupinově neučila, měla jsem trochu obavy.
Afričané jsou mistři v tom, jak vyplnit sebemenší prostor co největším počtem lidí, a tak, stejně jako jsem to už viděla v matatu autobusech a v kostele, i ve třídě na mě čekalo klidně až 200 žáků najednou, zvědavých na to, co budeme dělat.
V místních školách nejsou všichni katolíci, ale i ostatní žáky můj příchod zaujal a připojili se k nám. V první chvíli jsem se tomu počtu žáků vlastně musela zasmát – to by se mi v Česku nestalo. Některé děti seděly na stejné židli, na klíně nebo dokonce stály.
Hodiny probíhají dobře a mám z toho radost. Občas děti potřebovaly pár hodin, aby si na mě zvykly. Afričtí učitelé velmi dobře umějí aktivizovat děti opakováním a já zatím tento styl moc neumím, ale už jsme si na sebe zvykli, takže mám z většiny hodin dobrý pocit. Snažím se vymýšlet zábavné aktivity a hry, takže doufám, že to děti baví.
Jsme nablízku dětem a mladým,
aby mohli vyrůstat v lásce a naději
Je to opravdický
Když ale vyjdu ze třídy, zážitek nekončí a dodnes stále trvá to, že hodně žáků ze všech tříd je nadšených, když vidí někoho bílého. Začnou se shromažďovat kolem mě, volají „mzungu!“ (běloch), chtějí mi podávat ruce a někteří mě dokonce štípali se slovy „Is it real?“ Vždy mě jejich vítání naplní radostí, ale občas to zajde do extrémů, kdy jsem úplně zablokovaná a učitelé děti začnou odhánět a říkat: „Bad manners!“
Opravit mango
Co se týče jazyka, některé děti neumějí anglicky, takže jsem se začala učit víc svahilsky a občas dokážu vyjádřit hlavní myšlenku jedním slovem. Místní to, myslím, oceňují – občas se smějí a občas se diví. Některá slovíčka je ale dobré znát, například „wewe“ – může znamenat cokoliv od „nechte toho“, „neperte se“ až po „dávej pozor“. Nebo „haraka“ = „rychle“.
Lidé, kteří mluví anglicky, tu opět zaměňují R a L, takže z „Put the lock on the door“ (= zamkni dveře) může vzniknout „Put the rock on the door“ (= dej na dveře kámen). nebo „She collected mangos“ (= posbírala manga) se změní na „She corrected mangos“ (= opravila manga).
Posílám vám velký pozdrav z mangového království, kde děti i dospělí jdou ze všeho nejradši sbírat a jíst manga.
Marie Zimová, dobrovolnice v Keni
Článek si můžete také poslechnout
