Leden utekl jako voda a s ním i další vlna nových zážitků, nabraných zkušeností a dobrodružství… Vybrala jsem pro vás pár kratičkých vzpomínek z našeho každodenního života.

Mami? Tohle je jako taky člověk?

Nacházíme se s Terezkou uprostřed obchoďáku, kam jsme se vydaly pro umělé vlasy. Ano, slyšíte správně – umělé vlasy. Chci se stát zase trošku víc Afričankou, takže jsem se rozhodla vyzkoušet místní prodlužované copánky. Místní mají úplně jinou strukturu vlasů a vůbec jim nerostou tak dlouhé jako nám. Proto si vlasy často v copáncích prodlužují nebo nosí paruky. Je to tu naprosto běžné… ale zpět do obchodu.

Prohlížely jsme si zrovna nějaké školní pomůcky v regálech, když nás zastavila jedna maminka s maličkou holčičkou a začala nás zdravit. Holčička se trochu styděla, ale nakonec nás taky pozdravila. Maminka nám pak vysvětlila, že se jí před chvílí ptala, co to tu je za divně vypadající lidi. Byly jsme patrně první běloši, které za život viděla. No, bylo to moc roztomilé. Po cestě domů jsme pak přemýšlely, pro kolik dětí tu jsme první běloši… Navíc to byl trochu zázrak, protože se nám podařilo sehnat překvapivě podobnou barvu vlasů jako máme. A to byly, myslím, jediné dvě „přírodní“ barvy v obchodě, jiné než prostě černá 😆.

Drdol jako kolo od vozu

S umělými vlasy jsme se další den vydaly hned ráno do jednoho kadeřnictví – salonu, nechat si udělat ony copánky. Nooo, pracovnice dorazily asi 40 minut po otevírací době a po příchodu ještě drahnou dobu uklízely. Tak jsme začaly později. Klasická Afrika 😁, už jsme si zvykly. Čas tu běží úplně jinak než u nás.
A pak už pletly a pletly a pletly. Nakonec jsme ani nestihly oběd… Hotová jsem byla asi po 5 a půl hodině s 83 copánky. A Teri jich má dokonce 111.
Chvíli mi trvalo si na to zvyknout, je to mnohem těžší a taky mi chybí volně splývající vlasy kolem hlavy, ale má to hned několik výhod – vlasy si nemusíte česat ani mýt. A fakt mě baví drdoly velké jako kola od vozu. Copánky vydrží klidně i měsíc a to se nijak negumičkují. Prostě jsou tak malé, že se nerozplétají… No, snad mi je pak někdy děti v oratoři pomůžou rozplést.

Narozeniny po africku

Ano, v lednu jsem taky oslavila svoje narozeniny. Bylo to ale dost jiné než kdy dřív. Po večeři všichni přitancovali s dortem. Krájeli jsme ho dohromady, držíc společně nůž. A pak následovala další místní tradice – krmení se dortem navzájem. Předtím jsem ale ještě dostala na obličej pěknou dávku šlehačky. Klukům aspirantům to ale bylo málo, tak mě pak ještě zmalovali víc. Oslava byla krásná a užili jsme si spoustu tancování, a dokonce i zmrzlinu.

Dotek ráje aneb návštěva vodopádů Lumangwe

Koncem měsíce jsme podnikly další výpravu do Kazembe, tentokrát ale jen na víkend. Byly jsme pozvané na narozeninovou oslavu jednoho dobrovolníka z Lufubu. Oslava byla fajn, ale co bylo úplně nejlepší, byl nedělní výlet.
Jely jsme na vodopády Lumangwe, přezdívané jako Malý Livingstone (Malé Viktoriiny vodopády). Malé ale rozhodně nebyly. Nacházejí se uprostřed divočiny, takže byly úplně bez turistů. Kromě nás tam nikdo nebyl. I cesta k nim byla zážitek – posledních asi 50 kilometrů je cesta jen hliněná a často tu byly louže. Takže jsme poskakovali a stříkali vodu na všechny strany. Naše auto změnilo barvu z bílé na sytě oranžovou.
U vodopádu se dalo dokonce dostat až na skálu na hranu vedle padající vody. No, bylo to prostě fantastické. Něco takového jsem asi nikdy neviděla. Prostě ráj! A všude kolem to vypadalo skoro jako v džungli – liány na stromech, podivné rostliny, mechy a kapradí… No, prostě nádhera. Jsem moc vděčná, že jsem měla příležitost vidět takovou krásu.

Prší, prší, jen se leje…

Období dešťů je v plném proudu, takže tu opravdu prší a prší. A někdy je to fakt slejvák jako blázen. Tolik vody napršené za takovou krátkou chvíli nevím, jestli jsem už někdy viděla. No, celá naše zahrada byla chvíli pod vodou. Vsakovat se to prostě nestíhalo. Přemýšlela jsem, jestli jsme neměli stavět Noemovu archu, ale pak voda naštěstí zase opadla… 😂

Hledá se Nemo a taky signál

Včera jsem se pokoušela stáhnout pro děti pohádku Hledá se Nemo, kterou chceme zkusit promítat v oratoři. Nooo, začala jsem se stahováním hned ráno. A světe div se, skončilo to těsně před půlnocí – ale úspěšně! Mám staženo, takže se děti mají na co těšit.
Stahovala jsem po celou dobu na střeše, kam jsem umístila svůj notebook i mobil s daty, protože Wi-Fi tu není. A signál v pokoji často taky nefunguje, takže musím odcházet právě na střechu… No, byla jsem ráda, že se to nakonec povedlo.

Utukumba Tutatu aneb Tři prasátka

A na závěr střípek z oratoře. Podařilo se nám sehnat pár knížeček s pohádkami pro děti, takže se ze mě stal odborník na Utukumba Tutatu, Tři prasátka. No, některé odpoledne jsem to četla snad i pětkrát 😂. Bembská výslovnost se od češtiny naštěstí moc neliší, akorát B se většinou čte jako V a C jako Č. No, párkrát se děti mojí výslovnosti smály, ale jsou rády, že jim čtu…
Moje bemba zatím bohužel nedosahuje (a nikdy asi nebude 🥲) dostatečné jazykové úrovně, takže jsem do nedávna, kdy nám to jeden z aspirantů přeložil, ani nechápala, co přesně čtu. Připadala jsem si trochu podobně jako děti – odkázaná prostě na obrázky.

Zase nám také začala škola – nový školní rok, takže se tu nenudíme.

Spoustu pozdravů z deštivé Zambie posílá
Afričanka Maggie

Markéta Bernardová, dobrovolnice v Zambii

Článek si můžete také poslechnout