S pátým lednem přichází poprázdninový nástup holek zpátky do internátní školy. Necelých 400 holek prochází kontrolou všech věcí, včetně sundání bot, zda nepašují něco, co nepatří do školního areálu. Snažíme se zapojit do nabitého školního rozvrhu, ale moc nám to nejde…

Stručný popis školního rozvrhu

Holky vstávají už ve 4:30. V pět hodin už sedí ve třídách a studují. V 7:00 následuje snídaně a poté společný úklid tříd i všech společných prostor. Pak škola, oběd a znovu škola až do 16:00. Odpoledne patří sportům, sprše a v 18:00 společnému růženci. Po večeři přichází večerní studium, které trvá až do 22:00. A pak už zasloužený spánek.
Kde mají holky chvilku volna, tam se hned vynoříme. Když studují, zapojujeme se všude jinde, kde je to potřeba – například dojení krav, šití čísel na utěrky, značkování knížek nebo pomoc v kuchyni.

North Horr

V průběhu ledna jsme se vydaly na cestu do nejsevernější komunity sester v North Horr. Po asi 20 minutách cesty sjedeme z hlavní silnice. Vidím, že tam jsou nějaké stroje – asi opravují cestu. Už je to nějakou chvíli, co jedeme po štěrkovité cestě plné děr a nenajíždíme zpět na hlavní silnici. Podívám se pořádně z neustále otevřeného okénka (namísto klimatizace) našeho starého teréňáku a až teď si uvědomím, co se děje – oni tu silnici neopravují, oni ji staví! Takže na spánek v autě můžu zapomenout. Jakmile usnu, hlava narazí do sousedova ramene a jsem zase vzhůru. V průběhu cesty projedeme pouští Chalbi a oázou plnou koz a velbloudů. Asi po čtyřech hodinách kodrcání se v autě, které jede i po neupravené cestě 90 km za hodinu, dorazíme do městečka postaveného na písku v poušti.

Prožijeme zde týden s místními lidmi. Všichni jsou milí a zvou nás na typický čaj (černý čaj s velbloudím mlékem). Je to dobrota. Protože sem civilizace dosud nepronikla, měl člověk pocit, jako by se zde zastavil čas.

Místní fauna nás řádně přivítala. Mě stihl kousnout škorpion a spoludobrovolnice Klárka našla v pokoji hada. Aby flóra nezůstala pozadu, už druhým měsícem si užíváme mangovou sezónu!

Už jsou to skoro tři měsíce, co jsme v Keni, a naše víza jsou také na tři měsíce… Co teď? Sestry nám na to řekly, že si balíme všechno a jedeme do Nairobi zařídit víza. Loučení s Karare nebylo lehké. Poslední týden v lednu jsme prožívaly v nostalgii a s pocitem, že nám čas protéká mezi prsty – čím víc jsme toho chtěly na poslední chvíli zažít, tím méně jsme toho stíhaly. Náš plán rozloučit se v klidu na ranním meetingu padl, když se odjezd posunul na šestou hodinu ranní. Rozhodly jsme se tedy, že se ráno ještě za tmy vkrademe do tříd s plnou taškou lízátek. Ta radost v očích holek byla tou nejlepší tečkou za celým pobytem.
Teď už nás čeká jen cesta vstříc novým dobrodružstvím! Tak nám držte palce, ať to dokážeme všechno přijímat s otevřeným srdcem…

Zápisky z deníků

„Být a jen bdít, bez toho, abys pospíchal a čas příliš nehlídal.
Bez všeho stresu a unáhlených rozhodnutí, která tě nutí k pohnutí.
Prostě jen být a žít, vnímat maličkosti.
Ty, které tě posouvají do věčnosti – do spojení tebe s Bohem, spojení uspokojivého, které hladí duši a v tichu ji rozbuší.
Být a neřešit, co bylo a co bude, jen přijímat život, jak plyne.
Vnímat přítomný okamžik bez výčitek, jen si užívat nádherný prožitek!“

Celý dopis si můžete také poslechnout:

dobrovolnice v Tanzanii Klára Sklenská (edit. SADBA)