Terka prožívá své první měsíce v Africe. Společně s další dobrovolnicí Markétou se na začátku října vydala na téměř roční dobrovolnickou misijní službu do Zambie, do města Mansa.
Původně jsme chtěly odlétat už na přelomu srpna a září, ale jak se říká – člověk míní, Pán Bůh (a zambijské úřady) mění. 🙂 Získat potřebné povolení k pobytu nebylo vůbec jednoduché. Vyžadovalo to mnoho trpělivosti, dokumentů a především čekání. Nakonec jsme povolení získaly až o měsíc později a začátkem října jsme konečně nastoupily do letadla směr Zambie. Po dlouhé cestě jsme přistály v hlavním městě Lusace. Hned po příletu nás čekalo překvapení v podobě dalšího čekání – salesián, který nás měl vyzvednout a poslat dál na cestu, se zasekl v Malawi a dorazil až o pět dní později. Aspoň jsme měly čas si odpočinout, rozkoukat se a pomalu se začít sžívat s novým prostředím i lidmi.
V Lusace jsme nakonec strávily týden. Poté jsme se vydaly na šestnáctihodinovou cestu narvaným autobusem do Mansy, kde nás s otevřenou náručí přivítala místní komunita – pět salesiánů a čtyři aspiranti.
Jsme nablízku dětem a mladým,
aby mohli vyrůstat v lásce a naději
Jako doma
Začátky v Manse byly především o seznamování – s komunitou, s místní kulturou i s místním pojetím času. Brzy jsme pochopily, že jediná věc, která tu začíná opravdu přesně, je mše svatá. Na všechno ostatní je lepší dorazit se zpožděním, ideálně tak hodinu po oficiálním začátku. První týden nám to vysvětlil velmi rychle – několikrát jsme čekaly ve vedru hodinu i déle, například při oslavě Dne nezávislosti nebo při promoci studentů. 🙂
Dnes už jsme plně zapojené do zdejšího života. Já trávím dopoledne ve škole u sester salesiánek, kde vypomáhám v první třídě. Odpoledne se pak obě zapojujeme v oratoři, kam přicházejí děti z okolí – společně hrajeme hry, sportujeme, zpíváme, tancujeme… prostě spolu trávíme čas. Každý den je pro nás zatím stále nový a plný vjemů. Někdy je náročný, jindy plný radosti, ale pokaždé přináší něco nového. Máme za sebou teprve první měsíc, ale už teď se tu díky vlídnému přijetí komunity i všech místních lidí cítíme jako doma.
dobrovolnice Terka (edit. SADBA)
