Petra, která se stará o děti v Indii, napsala krásný dopis Ježíškovi. Přeje si věci, které jsou pro nás mnohdy naprosto všední – teplou sprchu, měkčí postel, nespěchat a žít v přítomném okamžiku. Přeje si bezpečí a dobré zacházení pro všechny děti, život bez násilí, svobodu, možnost najít samy sebe a mnohem víc…
Blíží se Vánoce a i když v žádných nákupních centrech už dva měsíce neposlouchám vánoční koledy a nesněží, necítím na náměstí svařák a nemusím se každý den chumlat večer v dece, datum napovídá – začíná prosinec. Advent, příprava na Vánoce, na příchod Ježíše Krista, velká sláva. V hinduistické zemi, kde je křesťanství potlačováno se ve městech na lampách nevidí vánoční ozdoby a světýlka, vánoční stromy, trhy. Ani v našem kostele nepřibyl adventní věnec, nechodí se s lucerničkami, nejsou tam žádné vánoční stromky. Adventní kalendář tu neznají. A jak já bych tento rok konečně byla ráda za ten levný kalendář od dědy s tou ne tak dobrou čokoládou. Troubu tu nemáme a tak se s cukrovím můžeme rovnou rozloučit a bramborový salát na štědrovečerní večeři asi vyměníme za rýži s karim.
Potím se tu ve třicítkách a nějak zapomínám, že se ty Vánoce opravdu blíží. S fotek od kamarádů vánočních trhů, zasněžených ulic, zapáleného krbu si vzpomenu, že bych přece měla napsat dopis Ježíškovi! Tak tedy, tady je!
Milý Ježíšku,
přeji si alespoň jednou týdně teplou sprchu a aspoň o trošku měkčí postel. Přeji si, abych se nikdy nepřejedla rýže a aby mi praní nezabralo minimálně dvě hodiny. Přeji si pokoj bez pavouků a mojí skříň plnou oblečení, protože s pěti tričky, které střídám dokola už ztrácím sama sebe. Přeji si domácí bezovou šťávu a někdy místo obědu dostat hranolky se smažákem nebo nějaký guláš s bramborovým knedlíkem. Chtěla bych moc polknout vodu z kohoutku, když si čistím zuby a nebo si zajít do oblíbené kavárny a dát si zákusek a dobrou kávu (bez škraloupu). Přeji si vidět moje kamarády a říct jim, jak moc je mám ráda.
Přeji si také více si užívat momentu. Jenom tak být, nikam nespěchat a nevědět, kam jdu. Prostě být a koukat. Být a ne neustále sledovat čas. Chtěla bych nemít nutkání furt organizovat. Chtěla bych umět čekat a nebýt při tom nervózní. Však nám nic neuteče, nikam se nespěchá, ono se to stane. A když už se opravdu nestíhá, chtěla bych být tak v klidu, jako oni. Jako kdyby to nikomu nevadilo. Možná dneska nikdo nepřijde, ale zítra už snad přijdou. Tady je ten čas takový cyklický. Chtěla bych se do něj zacyklit.
♥ Přeji si mít víc trpělivosti. Chtěla bych, když děti ve školce a po páté napíšou místo čtyřky šestku se usmála a říct, dobrý pokus, ale je to šest, ne čtyři. Přála bych si, abych v ten moment nebyla naštvaná na ně, ale na systém, který nutí pětileté děti psát čísla od 1 do 50. A nebo prostě vůbec nebýt naštvaná a chtít je naučit, jak je to správně.
♥ Přeji si, abych si byla více vědoma jejich situacích a abych více chápala jejich pozadí, odkud přichází. Abych když supluji v páté třídě, kde mi div děti nevyskáčí z okna, honí se, mlátí se, prostě na ně koukla a třeba se usmála. Protože co já vím. Co když celou noc doma nespali, protože jim byla zima nebo protože přišel opilý otec a pořád na ně řval a mlátil je. Přála bych si je nesoudit. Protože já přece vůbec nemůžu jejich životní situaci pochopit. Můj život se nerovná jejich podmínkám. Co když neměli snídani, co když už tři dny nejedli. A já je vnímám jako nevychované spratky. Jsou to děti bez vzdělaných rodičů, kteří je nevychovávají. Nerespektují mě, protože nikdo nerespektuje je.
♥ Přeji si, aby tu děti nebyly tak mláceny. Nejenom učitelkami, ale také uklízečkami nebo spolužáky.
♥ Přeji si, aby kluci když hrajeme volejbal místo nadávání na toho, kdo něco pokazil ho povzbudili a plácli si s ním, nezačali po něm házet kameny.
♥ Přeji si, aby přestali vnímat bílou barvu jako úspěch a výhru. Aby se nebělili před každým vystoupení. Aby mě neadorovali za něco, za co vůbec nemůžu.
♥ Přeji si, aby se tu děti mohly více rozvíjet a hledat samy sebe. Chtěla bych, aby více času trávili něčím, co je rozvíjí. Studium je bez pochyb důležité, ale co takhle si v neděli sednou a malovat. Nebo třeba vyrábět. Jak rády ty holky dělají něco kreativního. Barvičky mi hned rozebraly, kolik náramků už zvládly uplést, kolik korálků navlékly. Aby měly i prostor na rozvíjení své osobnosti.
♥ Přeji si, abychom se navzájem viděli jako rovné. Abychom se zvládli navzájem respektovat.
♥ Přeji si, abych uměla rozdávat jako to umí děti ve školce, kteří přijdou se sušenkou, kterou mi chtějí z jejich malé svačinky dát. Z toho mála co mají, dávají. Chtěla bych, abych se naučila stejné skromnosti a rozdávání, jako oni. A nemyslet na sebe a více myslet na druhé.
♥ Přeji si být vděčná za vše, co mám. Za všechen komfort a pohodlí, které mám doma. Za moji milující rodinu. Přeji si, aby lidé byli více vděční.
♥ Přeji si klid a ticho. Aspoň na chvilku. Neslyšet kokrhat kohouta, řvát husy, troubit auta, ozývat se hudbu z traktorů, řezat motorovou pilu, hrát hudbu, na kterou holky tančí, křičet děti, modlit se sestry. Prostě chvilku ticho. Být jenom já a moje myšlenky, sedět, pozorovat a vypnout.
♥ Přeji si více vystupovat z komfortní zóny a dělat i věci, do kterých se mi moc nechce. Přeci jenom jsem tu jenom rok, tak se můžu kousnout a tu schovku si s nimi večer zahrát. Chtěla bych tu pro ně být pořád stoprocentní.
♥ Přeji si, aby si holky mohly brát koho chtěly a kdy chtějí, aby jim jejich partnera nevybírali rodiče, aby je do toho nenutili a aby zažily svatbu z lásky a ne tu domluvenou.
♥ Přeji si, aby děti ve školce, když mají něco vybarvovat to mohly vybarvovat samy a nepřišla by paní uklízečka, nevzala jim papír a nezačala to vybarvovat za ně. Protože nejenomže potom nemají rozhýbané zápěstí, ale také jim bere jedinou kreativní činnosti, kterou ten den (spíš týden) zažijí.
♥ Přeji si, aby byl na světě mír a víc lásky, aby nebylo tolik chudoby. Aby všichni byli zdraví a šťastní. Aby děti zažily pocit bezpečí a radosti, chtěla bych, aby se je víc poslouchalo. Chtěla bych, aby všichni na světě byli spokojení a byli rádi za úspěchy ostatních, aby se navzájem podporovali a povzbuzovali. Aby bylo na světě líp. Abychom si vážili toho, co máme, a těch, které máme a abychom jim to taky dokázali říkat.
Díky!
S láskou, dobrovolnice Peťa (edit SADBA)
Jsme nablízku dětem a mladým,
aby mohli vyrůstat v lásce a naději
