Léto jak má být

Poslední fáze služby za mnou. A byla zase úplně jiná, než ty předchozí. 700 dětí v jedné chvíli na jednom místě, letní aktivity pro děti, výlet do bazénu i k moři… A sluníčko. Spousta sluníčka.

Protože škola tu končí už v průběhu června, první prázdninová akce pro děti začínala už v půlce června. Byla pod taktovkou salesiánů odvedle, trvala tři týdny a mohli bychom jí po našem říkat „příměšťák“. Tady se jí říká „Lojrat Verore“, což by znamenalo „Letní hry“. Zhruba 700 dětí od první do deváté třídy přicházelo každý den dopoledne, a poté i odpoledne (mezi 13:00 a 17:00 je pohyb a celkově život v letních měsících omezen kvůli velkému horku) do prostorů oratoře. Soutěže, hry, turnaje, snaha o diskuzní skupinky. Chod celé akce zajišťovalo téměř 200 animátorů a pomocníků. Každý musel vědět, co má dělat. A klobouk dolů – z mého pohledu vše fungovalo jako dobře promazaný stroj. Mně byla přidělena úloha vedoucího skupinky – spolu s dalšími čtyřmi animátory jsem měla na starosti skupinku nejdříve 20 dětí z první a druhé třídy, jejich počet se ale s postupujícím časem zmenšoval… Protože téma celých her bylo „Toy story, příběh hraček“, jmenovala se naše skupinka Rex. Děti z naší skupiny jsem proto bezpečně poznala podle zeleného trička. A přišlo mi velmi zajímavé, jak rychle dokáže mozek selektovat – v podstatě od první minuty jsem si jiných, než zelených triček, nevšímala.

Náš tým Rexů

První den jsem měla dojem, že to přece nemůžu zvládnout – tolik lidí, hluku, hudby, nových jmen a tváří, mluvit normálně se téměř nedalo, protože by vás nikdo neslyšel… Postupně jsem si ale zvykla, většinu dětí ze skupinky jsem se naučila jménem, zjistila, že nemusím vždy jen křičet, a že to vlastně celé docela dobře funguje.

700 dětí na jednom místě

Celkově je tahle akce, z mého pohledu, o skandování týmových pokřiků, tleskání a přecházení z jednoho místa na druhé. Často se stávalo, že dvě skupiny dětí hrály proti sobě – ale v poli mohlo být pouze 6 dětí z každé skupiny. Ostatní čekaly, až na ně přijde řada, takže za dopoledne si zahrály třeba jenom jednu hru. Zajímavé ovšem bylo, že ačkoli v tu chvíli byly děti mrzuté, zpětně jim to vůbec nevadilo a většina z nich odcházela z her nadšená, těšíc se na další rok. To potvrdila i poslední, finální noc, na kterou si každá skupina připravila krátké vystoupení. Většina dětí i animátorů byli rozrušení, nervózní, protože za prvé byli zvědaví, kdo vyhraje hry, a za druhé si uvědomovali, že tento večer je poslední. Po skončení programu některé děti či mladí plakali dojetím, objímali se a loučili. Opravdu tyto tři týdny někteří prožívali velmi silně. Tento poslední večer si spousta dětí vzalo s sebou fixy a psalo ostatním na týmová trička hezké vzkazy nebo kreslilo srdíčka. To se mi moc líbilo. Taky jsem pár vzkazů „schytala“ a pár jich napsala.

Tím letní akce nekončily. Štafetu přebraly naše sestry a uspořádaly tradiční Gruver (grupet verore – letní skupiny). Program i náplň byla jiná, i dětí bylo méně, asi „jen“ stovka, což jsem ale uvítala jako příjemnou změnu. Dokonce jsem si zahrála jednu miniroli v krátké scénce na začátku dne – koktavého starostu vesnice. Dopoledne se děti účastnily workshopů, které si předem zvolily (ano, v tomto byl maličko problém – děti si nepamatovaly, který, anebo tvrdily něco, co nebyla pravda a nebylo někdy snadné je přesvědčit, že mají dělat něco jiného). Následovaly sporty a také hry tým proti týmu. Odpoledne už bylo volnější, nesměl chybět fotbal, volejbal, a koncem týdne i malování na obličej. I tento třítýdenní „příměšek“ byl zakončen finálním večerem s vystoupeními všech dětí.

Obě dvě akce pro mě byly něco naprosto nového – co do počtu lidí, tak typem programu i organizace. V některých momentech jsem měla dojem, že přece tohle není připravené, jak se to udělá, proč animátoři nevědí, co mají dělat. A já! Nevím, co mám dělat! Ale uvědomila jsem si, že mírnou paniku jsem občas pociťovala jen já, ostatní byli zvyklí na tenhle způsob práce, který se ve finále taky ukázal jako efektivní. A co je nejdůležitější – děti i animátoři odcházeli spokojení a šťastní.

 

Menu