Co znamená NEzávislost, pochopíte v Indii

Posílám k vám střípky zážitků odehrávajících se hned tady za rohem, v Babladu, mezi poli, palmami, cihelnami, miskami rýže, a taky v mé hlavě.

Jsme v hostelu. Dvanáct dětí z government school má pořád prázdniny. Teda od 9:40 do 16:00 je čeká samostudium. Vypadá, že si moc neví rady, jak s tímto časem mají naložit… Mohla bych se učit s nimi? „Klidně si je vem na starost, budou tu celý týden.“ Pan ředitel si oddychl. Má obavy, jak na naši přítomnost ve třídách budou reagovat žáci i učitelé. Teď může plánování našeho nástupu odložit.

Zvykáme si na sebe

Děti ocenily už jenom to, že nebyly samy. Vytvořili jsme si pravidla: mluví jeden, chováme se k sobě hezky, pozorně posloucháme. Pořád jsem je musela připomínat. Hráli jsme oběšence (spelování) a dřívka (slovíčka), místo kartiček jsem ukazovala obrázky z učebnice a brzy se všichni přestali soustředit.
Potřebovala jsem zjistit, jak kdo čte, a rozdělit je do dvojic. Pak se střídali v rolích žák-učitel. Vydrželi to celých 40 minut, sledovala jsem, jak spolu diskutují a pomáhají si. Automaticky dodržovali pravidla a měli radost, že je ten druhý poslouchá. Další den chtěli všichni zase číst. Měla jsem radost, že vrstevnické učení funguje i v Indii. Pak odešla půlka pracovat – něco nosit, nebo vyrábět košťata.

Třetí den tam ráno skoro nikdo nepřišel. Kde jsou? Jeden kluk odjíždí za rodiči, jeho tatínek je vážně nemocný. Další, který neumí anglicky, má oteklé oči a spí. Celý večer brečel, že chce domů. Holčička sedí na schodech a vyhlíží, že pro ni na motorce přijde její brácha. „To by ses nejdříve musela začít učit,“ řekne jí ředitel. Netuší, že už zná zvuky všech hlásek a při velkém úsilí přečte básničku o slonovi. Další dva kluci se perou ve třídě. „Ten je malý, na toho si všichni dovolí.“

Změna strategie

Čtenáři odjeli, nebo pracují. Hrát si na třídu nemá smysl, měním strategii. Přichází individuální výuka po indicku: s jedním žákem se učíme a zbytek čte, loupe oříšky, nebo fotí.
Klučina podle obrázku v učebnici vysvětluje vývoj člověka: „On the first we crawl, the second we scream and after that byznys.“ Nemáme co číst. Knihovna, Šivu Sir, písemné povolení od pana ředitele, že si na vlastní zodpovědnost můžu půjčit tři knihy, klíče. Po hodině a půl si v tašce odnáším: pohádku Rapunzel, Alphabet with Butterfly a říkanky. Tyto knížky teď čtou v hostelu všichni od první do sedmé třídy!

Jsme nablízku dětem a mladým,
aby mohli vyrůstat v lásce a naději

Každý dar znamená jeden příběh se šťastným koncem. Pomozte nám psát další.

Koukám na strom uprostřed pole, ještě jsem tam nebyla. Chybí mi volnost, nemůžu jít, kam se mi zachce, jen tak se toulat v uličkách (či polích) sednout si na lavičku (žádné tady nejsou, sedíme na zemi) a číst si, zajít do knihovny nebo do divadla (možná tak na kanadský film se statickými záběry a vypravěčem). Tady není prostor být sám se sebou. Od rána do večera plníš svoje povinnosti, někdy prostě usneš uprostřed hodiny, protože čas na odpočinek tady neexistuje. Jak se člověk v takovém prostředí seberealizuje?
Přijíždí holky z college, je jim 17, mají prázdniny. Vyrostly tady a salesiáni je podporují v jejich dalším studiu. Většinu svého života tráví v hostelu. Svůj čas věnují školním a sportovním povinnostem. Jsou zvyklé na pokoj s třiceti děvčaty, na pravidelný řád. Znají jen úzký okruh lidí, se kterými se stýkají. Svůj první mobil dostaly až na střední. Kdyby nestudovaly, byly by vdané.

Odpovědi, které boří jistoty

Jsem tady měsíc. Pořád neznám zdejší realitu. Co když budou mé otázky úplně mimo? To už nikoho nezajímá. A tak se ptám, jak nejlépe dovedu. Zpátky se mi vrací odpovědi, které boří mé jistoty, vytváří nové představy o životě, rozbrečí mě… Těm holkám je sedmnáct, nechodí do knihovny a do divadla, ale jsou neskutečně silné a mají jasno, co od svého života očekávají a odhodlaně jdou za svým snem.

Občas o sobě pochybuji, ale nevzdávám to, zkouším nové věci, protože chci být sebevědomá a nezávislá.

Díky znalostem rozliším dobré od špatného a můžu se vymezit vůči pověrám.

Byl chudý, trpěl, protože měl problémy v rodině, a přesto to ve fotbale dotáhl daleko.

Mám spoustu snů, poznat nové lidi, cestovat po světě, přečíst všechny knížky. První výplatu dám salesiánům, vždy jsou tu pro mě, když potřebuji pomoc.

Jedeme společně do města, poprvé se mačkáme v rikše, poprvé jsme v indické pevnosti, poprvé máme mehndi, poprvé jíme polévku na ulici. Je to tu divočejší, než jsem si myslela. Teď jsem já ta závislá!

A nebo ne? Pro změnu se ptají zase holky: Jak jste dokázaly to, že jste teď tady, tak daleko od vašeho domova? Vás rodiče pustili do Indie?

Pokud budete chtít společně se mnou sledovat, co se děje za rohem, koukněte se na můj Instagram nebo Facebook.

dobrovolnice Johana, Indie (edit SADBA)