Malé skutky lásky děti ocení – ať už je to hra, úsměv, popovídání nebo malý dáreček, vzkazuje z Keni dobrovolnice Marie, která si v Keni za dva měsíce už celkem zvykla.

Už to budou téměř dva měsíce, co jsem tady v Keni v Mutuini! Přijde mi, že jsem tu už strašně dlouho a celkem jsem si zvykla. Aktuálně tu máme prázdniny, a tak je můj rozvrh trošku jiný, než když jsem pomáhala ve škole. Pomáhám na zahradě (pleju, stříhám keříky, sekám trávu) a připadám si skoro jak v Česku! Taky mám kroužek angličtiny a klavíru pro budoucí sestry a spravuju místní knihovnu. O víkendu se občas vypravím na výlet, navštívila jsem už mini safari a taky zahradu vzkříšení (resurrection garden) a vyzkoušela si jízdu na motorce jako místní dopravu.
Trošku mi chybí české jídlo, máme tu neustále fazole, ugali (kukuřičnou kaši), hořký špenát, rýži, chapati (kukuřičné placky) nebo zelí. Nedávno jsem upekla muffiny a chystám se i uvařit něco českého 🙂
Pokud nejsem na výletu, chodíme za dětmi do farností na apoštolát nebo oratoř. Mám zase šanci je poznat z jiné strany. Jsou velmi citlivé, hravé, aktivní, vtipné, vynalézavé a někdy celkem mazané.

Pokud byste Marii chtěli přispět, bude moc ráda, momentálně vybírá finance na pokrytí poplatku za vízum. Případný přebytek peněz bude použit na přípravu programu pro další dobrovolníky.

Jane a David

Ráda bych vám pověděla dva příběhy dětí, se kterými jsem se setkala.

David je devítiletý kluk, kterého se nepovedlo zařadit do správné třídy, protože skoro neumí číst ani psát a zároveň je občas agresivní k ostatním dětem. Při hodinách často chodil ven a navštěvoval okolní třídy. Učitelé ho nechávali, protože nevydržel moc dlouho u jedné činnosti. Několikrát jsem měla program pro jeho třídu; vždycky se na mě moc těšil. Bylo vidět, že moc potřebuje pozornost, často chtěl dělat něco jako první atd. Někdy to nevydržel a začal bít spolužáky. Moc mě potěšilo, když mi začal při aktivitě s razítky pomáhat při jejich rozdávání a vybírání. Mohl tak mít nějakou roli a zároveň pomáhal ostatním. David se tu občas ukáže i o prázdninách, je vždycky vyzáblý a ve špinavém oblečení. Tak tu dostane najíst a věnujeme se mu. Kéž by chodil častěji.

Jane se objevila po kostele za mými zády a chytla mě za ruku. Přišli i další děti, a tak jsem vytáhla plastové piškvorky – mřížku, kam se dají házet žlutá nebo červená kolečka. Děti hru nepochopily a začaly ji hrát po svém – soutěžily, kdo nejrychleji naplní všechny díry, bylo to vtipné. Pak jsme se fotili a Jane vždycky chtěla být na záběru, ale často tak, že do něj strčila ruku nebo balónek. Myslím, že moc toužila po lásce a pozornosti. Děti si moc hru chtěly nechat, ale řekla jsem, že ji zase přinesu příště a že bych ji ráda půjčila i dalším dětem – málem ji odnesly s tím, že je to dárek ode mě. Jane do poslední chvíle bránila žetonky, ale musím ocenit, že se mi vše vrátilo. Další den jsem přišla do farnosti znovu; Jane mě jenom držela za ruku a nic neříkala. Myslím, že také asi nepochází z ideálního domácího protředí.

Přijde mi, že malé skutky lásky, které tu vykonám, děti moc ocení, ať je to hra, úsměv, popovídání, malý dáreček. Někdy je trošku těžké, když se na mě sesypou všechny děti a všichni chtějí zrovna to, co mám, včetně batohu, náramků, i džín, takže se tu taky učím nastavovat správné hranice. Všem moc přeju šťastnou budoucnost.

dobrovolnice Marie Zimová (edit. SADBA)