Proč tady vlastně jsem??

Rozhodla jsem se, jakožto expert na nudné články napsat další, který stěží někdo bude číst, neboť bude o tom: “Jak si jedna holčička z Jany utahovala”.

Otec Jiří často připomíná 5. přikázání při práci s dětmi a v machale– romské čtvrti, to platí dvojnásob. Se spoludobrovolnicí Markét jsme se vydaly do machaly pro děti na doučování. Zkusíme Dianu, jestli bude chtít, a maminka ji pustí. Měly jsme štěstí, maminka byla doma a holčičku vybavila jedním Levem na svačinu. Ještě se ptala, jestli ji doprovodíme zpět, protože se rodiče bojí nechat jít tak malé děti samotné. Diana mě s líbezným úsměvem popadla za ruku a všechny tři jsme spokojeně došly do třídy, kde už čekala učitelka Desi a pár menších dětí. Nechala jsem je soustředit se na krasopis a odešla vedle za staršími dětmi, psát slovíčka do bulharštiny. Po skočení jsem chtěla odvést Dianu domů, ale třída byla prázdná. Sháním se po Dianě a už ji vidím. Zmořená Desi vede holky přes přechod. V oblasti mozku, tam, kde se asi nachází intuice mi zabliká červená led dioda, že děcka asi zlobila a výuka skončila dřív. No nic, slib je slib, řeknu si, a chopím se Diany. V okamžiku, když si Diana vzpomene, že má hlad, podruhé zabliká kontrolka, a napadá mě, proč asi otec Jaroslav tak rád řídí auta, zvlášť, když má děcka odvézt domů. Holčička si vytáhne croissant a cestou se rozhodne ho zbaštit. Na mé rady, aby si k tomu na chvíli sedla, vůbec nedbá a pokračuje v chůzi, směje se, až se zalyká.

Trocha výchovy v ekologii

V okamžiku, když se svačina v dítěti ztratila, přichází na řadu výchovný moment, jak naložit s odpadkem. V machale se malý sáček snadno ztratí mezi dalšími odpadky válejícími se na chodníku. Bezstarostná princezna to ví a s radostí sobě vlastní jej odhazuje mezi ostatní, ale to mně nedá a výchova mé babičky velí, chtít po ní, aby jej zvedla. Samozřejmě, že na to kašle, a tak jej zvednu já. S výrazem nejhodnější holčičky na světě si odpadek vyžádá. Ačkoli předem vím, co se s ním stane, projevím důvěru a svěřím jí ho. Papír okamžitě letí na chodník. To je hodně vtipné a Diana škytá o sto šest. V tom ji napadne, že by se mohla napít a chce přestávku. Ale jakmile vytáhne láhev, změní směr a schovává se za domy. Samozřejmě, že ji baví moje bezradnost a já se proklínám, za to, že jsem chtěla procházku po dlouhých hodinách, kdy se dá pracovat jiným způsobem, než jakým jsme doposud pracovaly. Trpělivost mi došla. V půli cesty popadnu Dianu, jako Tarzan svou kořist a nesu ji, přes protesty a vzdorování. Líbezný obličej malé princezny se naráz proměnil ve výraz nakrabaceného buldočka, který chce vraždit. S pocitem vlastního selhání jsem už nešla ani žalovat její mamince, jak jsem původně slibovala.

Na cestě z machaly přemítám o tom, jak to ten Jaroslav dělá…

Normální život bulharské dobrovolnice

Volali mi naši, a mně došlo, že pořád vůbec netuší, proč tady jsem a co tu dělám. Teda ví. Jsem tu s dětmi, hraji si s nimi, vlastně se flákám. Asi je čas o tom všem něco napsat. Aby věděli…

Dnes jsem došla domů docela brzy. Nastartuji počítač a v domnění spousty času, co mám nyní jen pro sebe, zkouším, jak být co nejvíce vtipná. Snadno to určitě nepůjde, mozkové pochody se mi za ten měsíc hodně zklidnily. Z roztěkané osoby, která je schopna hodiny strávit výběrem bot a hader se tu snažím vyrobit koncentrovanou ženu, která bude mít ráda sebe a lidi.

Zkouším najít inspiraci u svých kolegů – dobrovolníků, ale místo toho se mnou zacloumá závist, podobná té, jaká mě jímá při vyhlašování výsledků biblické soutěže a já opět lituji, že jsem se neúčastnila a nezískala sladký oplatek. Nakopnuta soutěživým duchem, tluču bláboly do klávesnice a tak jdu raději vytřít byt.

Radostí dobrovolnice je čajovar… skromná dobrovolnická duše

Obecně o životě zde. První týden jsem byla nadšená ze všeho. Všechno vypovídalo o tom, že jsem zde správně. Nevím, jestli je to dílo samotného Boha nebo Ducha svatého, který mě navedl. Bála jsem se že otcové s námi nebudou chtít podnikat výlety, protože já nesrším vtipy ani v nejmenším. Jsou solidární a vtipy na můj účet připisují sami. Taky jsem se bála zimy a mám tady tři zimní bundy. Zatím máme krásné babí léto… kdo ví, snad je budu moct vynosit. Mezi další nesporné výhody patří i pokoj s balkonem, jehož výhody výhledu na západ slunce skrytý za paneláky jsem zatím nestihla plně využít. Taky hned první týden jsem směle ukořistila čajovar, který nečinně zahálel ve středisku. Jako by tam na mě čekal ty dlouhé roky, co jsem se odhodlávala jet dobrovolničit. Oprášila jsem desetiletý prach a vařím čaje pro mé ochablé mozkové závity.

Poctivé studentky dělají reklamu své učitelce

Tak takto zatím na úvod. Samozřejmě, že vás nechci nudit výčtem rutinních záležitostí, jako je dopolední modlitba, mše, lekce bulharštiny a poobědová návštěva machaly, kde se snažíme motivovat děcka na doučování. Občas se stává, že jediné věrné studentky jsme my a toho se snažím maximálně využít, abych se dělala dobrou reklamu našim učitelkám. Následují různé kroužky, šití, vaření nebo výtvarka. Přijdou i ti, kteří na doučování chyběli a na své výrobky jsou patřičně hrdí. Víkend obecně, je ve znamení her, katecheze a liturgie. Dostat děcka z machaly přes půlku města do kostela je příběh sám o sobě. Tak snad vám jej někdy zprostředkuji.

 

Menu