Trable menší i větší

Tak jsme v novém roce, a ač to není mým zvykem, tak dnes bych vám chtěl poodkrýt různé trable, které se týkají všeho možného a samozřejmě i mne.

Farma

V rámci našeho střediska provozujeme farmu, na které se chová asi 90 krav, 650 slepic, kolem 25 prasat a cca 500 brojlerů. Máme tu velké pozemky, bohužel se vše postupně rozkrádá – viníky jsou nezodpovědní zaměstnanci i místní spoluobčané – denně je slyšet v buši kácení „salesiánských“ stromů. Před dvěma měsíci zmizelo během chvíle 300 brojlerů a ze čtyř traktorů je tu už jen jeden. Zodpovědnost je zde jen pouhé slovo, které ani nemá přesně definovaný význam…

Běloch = muzungu

Běloch je tu pro mnoho lidí jen „chodící peněženka“ a možnost si snadno přivydělat. Já, jako salesiánský dobrovolník, si naštěstí dost věcí uhádám. Nejednou se vám může stát, že vás i sama policie (zkorumpovaní jsou tu skoro všichni) požádá při silniční kontrole o dar či úplatek. Silniční kontroly jsou zvláště o Vánocích skoro neúprosné a nebýt součástí komunity salesiánů, tak platím všude a ani nemrknu.

Malarie

Malarie je tropická nemoc existující v mnoha mutacích, ale ačkoli mě už poštípali desítky komárů, tak to moje imunita zvládá dobře. Průběh již není tak těžký, jak býval kdysi, a je i větší šance na včasné testy a vyléčení. Malárie se vlastně nijak nebojím, a je dost možné, že mne ani nepotká. Před 20 lety dala vláda do mnoha míst ryby, které požíraly potenciální komáry, aby se tak snížil výskyt malárie – lidé však ryby vylovili!

Dluh země

Zambijský dluh činí 100 % její HDP. Největší dluh vnikl vůči Číně, která tu postavila infrastrukturu v Lusace a dalších místech po celé zemi. Úředníci ve vládní sféře jsou často zkorumpovaní, a tak jde ekonomie ke dnu a Kwacha  (místní měna) spolu s ní. Země je v pasti a lidé jsou odkázáni na pomoc druhých a na vlastní schopnost sami si něco vypěstovat.

Vzdělání

Ač díky salesiánům a dalším lidem, kteří podporují vzdělání, vzniklo dost škol, dostupnost vzdělání a jeho kvalita je stále nízká. Hlavní náplní výuky je memorování. Protože jsem nejčastěji s dětmi v oratoři, tak si nejde nevšimnout, co je špatně. Oratoř má dva vnitřní prostory, které jsou velmi špatně osvětlené. Každého člověka trkne, že si děti, co rády čtou, brzy unaví oči. Když si pouštíme hudbu, tak ji děti chtějí tak nahlas, až to trhá uši – časem pravděpodobně všechny ohluchnou 🙂

Zodpovědnost

Mládež v oratoři je velmi nezodpovědná, protože je nikdo nenaučil, že když si něco půjčí, je třeba to vrátit, a že věci něco stojí…  I když jsem donedávna více dbal hlavně o jejich bezpečí, teď se chci víc soustředit na to, co jim dát a čím je obohatit – snad se tak podaří vypěstovat v nich správné návyky a trochu zodpovědnosti. Ode dneška přidávám na intenzitě a spoluúčasti na hrách a ostatních činnostech.

Chudoba

V porovnání s Českem, kde lidé dávají do kasičky při sbírce od 20 do 200 korun (náš nadbytek), tady dávají od jedné do deseti korun, a to ještě dost lidí tu jednu korunu sotva má. Sbírka málokdy překročí 100 korun. Boty vlastní většinou jedny, a to čínské flip flop nebo čínské pantoflíčky, málokdo z místní chudé oblasti má pevné boty anebo gumáky do mokra. Oblečení mají i na střídání, ale i tak chodí někteří v roztrhaných věcech do kostela. Žít v nedostatku znamená soustředit se na základní potřeby, jako je jídlo, pití a jak uspokojit své touhy.  Jedna z věcí, která na chudobu poukazuje je fakt, že děti nemají žádný mobil, který ve zdejších podmínkách představuje  jídlo pro celou rodinu na několik týdnů. Dá se sehnat za 150 korun tlačítkový, ten má jen sem tam někdo z dospělých. Já se svým Infinix 8 LTE jsem za skoro milionáře 🙂

Jinak jsem se vrátil z Mansy (vedlejší středisko) a některé věci jsem si srovnal v hlavě: tam jsem měl větší životní standart, bohatší kuchyni, přívětivější společenství v komunitě a dost mladých kolem, se kterými jsem se bavil a celkem dobře bych se naučil i místní jazyk. Komáři tam skoro nejsou. Kvalitní připojení k netu ano. Kvalitní výhled ze střechy do města, kam jsem mohl za čtyři koruny jet taxíkem dva kilometry. Mládež, která byla poslušná a nežila v takovém nedostatku jako v Lufubu. Přesto mi moji mladí z Lufubu chyběli – obzvláště jejich divokost. Taky v Manse nejsou v oratoři děti kolem šesti let, v mé oratoři jich je dost a jsou nejlepší!

Děti

Mládež je tu často v začarovaném kruhu a kvůli touze být uznávaným, což v jejich očích představuje dospělost, si brzo pořizují děti. Není to tak dávno, co do oratoře přišla holčička asi 12–13 let a na zádech si nosila vlastní dítě. Byl jsem v šoku a nevěděl, jestli to myslí vážně, a tak jsem si to ještě u otce ověřoval. Na jednu stranu to tu vzkvétá mládeží a na druhou nemají zdravě nastavené hodnoty a spoustu věcí vůbec nevnímají, rádi se opijí, rádi si užívají sexu, rádi žijí pro sebe a bez víry, bez schopnosti se dělit a v dobrém povzbudit. Aspoň že si hrají bez mobilů, vytvářejí skupiny a baví se o životě reálně a ne na internetu, protože mnoho z nich neví, co internet znamená.

Menu