Moje krátkodobé dobrovolnictví mě zavedlo na východní Slovensko – do Košic na sídliště Luník IX. Pokud je vám povědomé, může to být i díky návštěvě papeže Františka v roce 2021.

První setkání

Jde o městskou část o rozloze zhruba jednoho kilometru čtverečního, kde žije přes 7 200 lidí. Více než 90 % z nich tvoří Romové. Pro lepší představu: je to asi pětkrát až šestkrát vyšší hustota obyvatel než v Brně a zhruba dvojnásobná oproti Praze. Sídliště je vlastně docela malé a rychle ho celé obejdete. Můžete se ale spolehnout, že o vás budou místní hned vědět. Okamžitě poznají, že je tu někdo cizí, někdo zvenku – zkrátka někdo nový.
S Marcy jsme měly obrovskou výhodu. Hned druhý den po našem příjezdu jsme totiž vyrazily na tábor s mladšími děvčaty, která pravidelně docházejí do salesiánského střediska přímo v srdci Luníku. Když jsme se pak vrátily na sídliště, už na nás na ulici čekaly nové kamarádky. Kdykoliv jsme se šly projít, ochotně nám dělaly doprovod. Mezi jednotlivými tábory jsme měly vždy pár dní volna, během kterých jsme se seznámily s dalšími lidmi, a nakonec jsme společně s místními animátory odjely na romskou pouť do Gaboltova. Tím naše první část služby skončila a my odjely zpátky do Česka.

Vřelé přivítání

Znovu jsme se vrátily 10. září – plné očekávání, jestli si nás děti budou pamatovat a jaká další dobrodružství nás čekají. Naše obavy byly zbytečné, na středisku nás čekalo vřelé přivítání.Během druhé poloviny naší služby se před námi rýsovaly čtyři hlavní úkoly. Tři z nich spočívaly ve výpomoci na velkých akcích: otevírání oratoře, oslavě výročí návštěvy papeže Františka a na Luníkovském maratonu. Čtvrtý úkol byl průběžný – malování obrazu na stěnu venkovní boudy. Měl předávat salesiánský vzkaz: „O Del tut kamel, Kam he tu les.“ (Bůh tě miluje, miluj i ty jeho.)

Lingvistická vložka

Tady bych ráda udělala malou kulturní odbočku, protože právě jazyk mě po příjezdu hodně překvapil. V Česku jsem byla zvyklá, že Romové mezi sebou mluví převážně česky nebo jazyky míchají, a plynulou romštinu jsem slýchala spíš zřídka. Na Luníku ale všichni, včetně těch nejmenších, mluvili primárně romsky.
Pro ty z vás, kteří se s romštinou (romani čhib) nikdy nesetkali, bych ji ráda krátce přiblížila. Jde o jazyk s indoevropskými kořeny, protože historie Romů začíná v Indii. Během kočování přes Persii, Arménii a Byzanc až do Evropy přejala romština mnoho slov z tamních jazyků. Silný vliv řečtiny je dodnes patrný například v používání koncovky -os. Tu romština s oblibou používá u slov, pro která nemá vlastní původní výraz a přejímá je z lokálního jazyka. Vznikají tak výrazy jako „bazénos“ nebo „reprákos“ – funguje to podobně jako anglicismy v češtině. Kdyby vás to zaujalo, na internetu existuje i online slovník spisovné romštiny.

Malujeme a tancujeme

Nyní zpátky k naší práci. Ta se totiž neobešla bez výzev. Skládala se z tvoření návrhů sádrování boudy, líčení, sžívání se s lešením, rýsování a teprve poté samotného malování. Součástí práce byly i drobné doprovodné projekty, kdy si například jednu stranu boudy malovaly samy děti. Často jsme ale musely vyjednávat příměří s těmi, které se zrovna nudily a všemožně se snažily upoutat naši pozornost. A právě tak vznikly drobné úklidové brigády. Jakmile jsme je totiž dětem jednou dovolily, začaly je samy vyžadovat a pravidelně se o ně doprošovaly. Průběh byl přitom naprosto prostý: vyfasovaly rukavice a nadšeně šly posbírat všechno, co nám přes zídku přistálo na dvoře střediska.
Z malování se postupně stala společenská událost. Zastavovali se u nás kolemjdoucí, děti si chodily ověřovat termíny mší a setkání. I přes náročný začátek nám tahle aktivita dala skvělou příležitost sblížit se s komunitou, nasát každodenní ruch sídliště, a hlavně tam po sobě zanechat něco pěkného. Pro všechny, se kterými jsme se setkali i pro ty, které jsme neměli možnost potkat.
A jak probíhaly ony velké akce? Samotný program těchto tří velkých akcí byl hodně pestrý. Během oratka, které probíhalo celé venku na hřišti, jsme měli připravenou řadu her. Na výročí přijela dokonce kapela a při maratonu děti soutěžily v běhu na různé vzdálenosti o drobné ceny a medaile. Zkrátka pořád se něco dělo. Nikde ale nesměla chybět muzika a tanec! Hudba byla totiž na Luníku běžnou součástí dne od brzkého rána až do pozdního večera. Jestli se říká, že lidé milují hudební akce, tady to platí dvojnásob a pěkně nahlas. A tanec? I malé děti se dokázaly hýbat tak rychle a s tak neuvěřitelným citem pro rytmus, že jsme se jejich kroky nedokázaly naučit, ani když jsme se snažily sebevíc. Na oplátku jsme je zkoušely učit něco z našich tanců.

Zpátky domů

Nyní už jsem zpátky v Česku. Byla jsem tam příliš krátce na to, abych se mohla tvářit, že tamnímu životu úplně rozumím. Luník IX prostě funguje podle vlastních pravidel, která možná zvenčí působí chaoticky, ale pro místní dávají smysl. Všechno se tu zkrátka prožívá naplno, napřímo a hlavně teď a tady. My jsme tam jely odvést kus práce, což se povedlo. Bouda je pomalovaná, maraton je za námi a my si odvážíme zážitky z místa, které je neustále v pohybu a kde vás hudba i děti doprovázejí na každém kroku.