Misionářka v Dondu

Vzpomínám na ženu z Angoly, která mi vytrhla trn z paty, když mi pomohla ujasnit si a pomoci mi přijmou některé věci z mého dětství. Patří do kongregace, která se stará zejména o chudé, nemocné a opuštěné děti. Působí jako misionářka ve zdravotnickém zařízení kongregace v Dondu. Přál bych si, abyste slyšeli jak mluví! Je to mix „Ya“, „bué“ a dalšího slangu, vyzařuje z ní pozitivní energie a na tváři má vždy široký úsměv – poznávací znamení radostného života. Přesto, že se s ní nemůžete setkat, mám pro vás aspoň fotku a vy si můžete domyslet ten zbytek.    “Jmenuji se sestra Irene Francisco Manuel z Donda. Narodila jsem se 6. září 1973. První sliby jsem skládala v roce 1999 v Benguele. Věčné sliby v roce 2008 v Kiculungu. Patřím ke kongregaci Sester od Nejsvětějšího Spasitele. Vstoupit do řádu jsem se rozhodla sama a dobrovolně a toho rozhodnutí mě stále naplňuje radostí. „Zpráva, kterou bych chtěla sdělit světu? Toto je moje poselství: Podporujte ty, kteří chtějí následovat Krista, protože následování je správná cesta. Více radosti naleznete v dávání než dostávání. Ve světě bude přicházet trápení, ale nevzdávejte se: „Vzchopte se, já jsem přemohl svět,“ (J 16,33) říká Pán. A proto v našem putování nejsme sami, Ježíš nám pomáhá a říká: „jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.” (Mt 28,20)”

Jenom tak BÝT

Minulý týden proběhl v trochu jiném rytmu. Život ve městě Dondo šel jak bylo zvykem – tři dny bez internetu a jeden den bez elektřiny. Mimo novinky jakými byla výsadba kizac (manioku), pojídání funge se zbytky písku, sklizeň plodů baobabu a další věci, mě tento víkend zasáhl něčím úplně jednoduchým. Jeden den jsem ráno strávil tři hodiny před kadeřnictvím sledováním procházejících lidí, odpoledne jsem dělal další dvě hodiny to samé, jenom před kostelem. Ani chvilku sám, většinou v doprovodu někoho mladšího, kdo mě utvrzoval v tom, že se jedná o běžnou rutinu. Dokonce jsem v činnosti, kterou by Evropan nazval „čekáním“ našel jistou krásu. Díval jsem na procházející, matky s nádobami na hlavách, které mířily na trh, hlouček taxi-motorkářů, sledoval jsem kánoe převážející z břehu na břeh lidi, ale také prodej různého zboží a motorky. Od řeky se vraceli lidé s koši čerstvě vypraného prádla a mezi nimi se proplétaly děti jdoucí ze školy s židličkami – a jak jinak než na hlavách. Dondo mi asi zůstane dlouho v paměti ve směsici všech obrazů a se vzpomínkou na poklidný běh života. Toto město mi zase něco připomnělo: V běžném shonu za našimi sny a cíli bychom nikdy neměli zapomenout, že BÝT bylo první slovo, které jsme se učili, když jsme si sedli do školních lavic. „BÝT“ je dnešní výzvou. Jorge