Za co být v životě vděčný? A jak by se člověk choval, pokud by vyrostl v úplně jiných podmínkách – dokázal by najít motivaci se vzdělávat, vytrhnout se z bludného kruhu dětské práce či naopak z bezcílného poflakování a nicnedělání? Hezké zamyšlení s hlubším náhledem do života indických dětí přináší dobrovolnice Petra.

Článek si můžete poslechnout také ve zvukové podobě:

Problémy s návraty

„Jenom otcovi řekni, že chceš studovat,“ slyším říkat jednu holčinu svému bráchovi, který pláče, vzpírá se a uklízečka se sestrou ho táhnou za ruku do ředitelny. Totiž dvě sestry a jeden brácha žijí jenom se svojí babičkou, protože jejich maminka se zbláznila a utekla od nich a taťka začal pít a není schopen se o ně starat. Tak žijí s babičkou. Přes školní rok jsou v hostelu, na prázdniny jedou občas domů, občas tu zůstanou. Ale teď si to jejich babička rozmyslela, chce si je nechat doma. Holky se vzepřely a řekly jí, že ony ale chtějí studovat. Nejmladší brácha, který chodí teprve do čtvrté třídy, to ale asi nezvládl obhájit, a tak se jeden večer vrátí jenom starší sestry. „Snad se povede sociálním pracovníkům ho sem dostat zpátky”.
Další den ho vidím i s babičkou stát před řiditelnou. Brečí.
Má to dobrý konec, chlapečka vidím už během her utíkat sem a tam a sice v jeho očích je stále vidět strach, nejistota a jakási křivda, ale je tady, usmívá se a vypadá šťastně.

Máme teď po letních prázdninách a tenhle chlapeček není jediný, který má problém s návratem. Máme tu jednu holčičku, které chybí už jen poslední ročník na základní škole. Její mamka jí prý moc nemá ráda a nechce, aby studovala. Má ale starší bráchy, kteří jí ve vzdělání podporují. Zatím se nevrací. Otec říká, že se s ní těžko komunikuje, kontakt mají jenom na jednoho staršího bratra. Snad přijede. „Třeba jí už provdaly“, prohodíme s Johankou s kapkou humoru, i když strach z toho, že je to možná pravda, je velký.

Další holčina se svým mladším bráchou, ti už se nevrátí. Nevím přesně, co je ten důvod, ale bavila jsem se o tom s holkami v hostelu a jedna deváťačka řekla:  “Udělali špatné rozhodnutí, otcové nám tu nabízí vzdělání zadarmo a oni si toho neváží a odejdou…” Má pravdu. Řekla to moc hezky a moudře.
Ale ne všichni jsou stejného názoru. Najít tu motivaci u studentů je většinou velký problém. Ne všechny děti jsou k tomu vedeny, někteří rodiče vůbec do školy nechodili, ani psát neumí. Na důležitých papírech a na místech podpisů se tak občas obtiskávají palce. Od nich asi nemají odmala vtloukáváno do hlavy, že by se mělo chodit do školy.

Jak bych se zachovala?

Teď ale přichází otázka. Kdybych nebyla vedena odmala chodit do školy, chodila bych? Byla bych ve svých 12 letech přesvědčena, že to má smysl pro mojí neznámou a dalekou budoucnost? Chtěla bych místo celého dne hraní, trávit čas v lavici a snažit se pochopit fyziku, která byla vždy úplně jiným světem? Jaké štěstí vlastně mám, že jsem se nemusela rozhodovat. Jak moc vděčná bych měla být za tu možnost chodit do školy a vzdělávat se.
Když jsme se ptaly mých vrstevníků, co pro ně znamená vzdělání, zazněly odpovědi jako zbraň života, propojení se světem, otevření nových možností. Jsou to jejich myšlenky, nebo naučené fráze od učitelů a otců? Opravdu se chtějí vzdělávat? Dělají to pro jejich nezávislost a volnost, chtějí vrátit svým chudým rodičům peníze? Chtějí se podívat do světa, za hranice, chtějí poznat svět? Proč se vzděláváme my? Proč moji spolužáci šli po střední na vysokou? Je to o zbrani života, o statusu studenta, o titulu?

Jeden klučina sem přišel před dvěma lety. Do třinácti let bydlel s rodiči na vesnici a oni si možná mysleli, že chodí do školy, ale ve skutečnosti jenom ráno odešel, potkal své spolužáky a pak se rozhodli, jakým směrem ten den půjdou, a šli. Šli přes jedno pole, přes druhé, našli stín pod stromem, možná ukradli pár mang nebo jiné ovoce z nějakém stromu a pak celý den jenom seděli, jedli své nakradené ovoce a hráli si. Asi to teď pro něj musí být těžké, najít nějakou motivaci studovat, protože to dlouhou dobu svého života zvládl bez vzdělávání a jak to bylo zábavné…

Prázdninová inspirace

O prázdninách jezdíme po různých letních táborech. Jeden z nich je v Bangalore, Don Bosco středisko se nachází ve slumové oblasti. Vláda potřebovala vystavět město, tak si přivezla pracovníky z vedlejšího státu a dala jim tohle místo na bydlení. Vznikl tam tedy slum. Už tam žije třetí generace. Střediska jsou tam dvě, náš tábor probíhal v jednom z nich. Byla to úžasná zkušenost a i když jsme na začátku hodně bojovaly, co se jazyků a dorozumění týká, tak i s dodržováním různých pravidel a podobně, nakonec jsme to společně všechno zvládly. Děti mi ukázaly jinou formu lásky a byly pro mě velkou inspirací. Bylo to hodně silné, taky jsem si tam zažila zásadní moment mé dobrovolné služby a mého působení tady v Indii – uvědomění a pojmenování si smyslu mé cesty.

Jeden den jsme jeli na výlet. Děti jsme nacpali do dvou autobusů a jeli jsme do jednoho z největších parků v Bangalore. Možná to pro někoho bylo poprvé, co opustil uličky slumů a podíval se dál. Otec koupil lístky a my všichni se nacpali do jednoho vláčku, který s námi udělal jedno kolečko kolem parku. Děti vřískaly, ječely, všem mávaly. Tolik radosti, energie a úsměvů vykouzlil takový malý vláček.
Když jsme do toho parku jeli, seděla jsem v autobuse vedle jednoho chlapečka. Povídali jsme si a já se ho zeptala, co je jeho oblíbený sport. Začal mi povídat o fotbale, o tom, jak rád ho hraje a že prý jednou hrál zápas, na stadionu. Svítily mu oči a hodně se usmíval. Hrál fotbal, který ho moc baví a ne v uličce před jeho malým domem, ale na fotbalovém stadionu. Já hrála volejbal několik let a upřímně nikdy jsem neměla radost, že jsem hrála zápas v hale. Spíš jsem byla naštvaná, když jsem nějaký zápas musela hrát na antuce venku. A i tohle může být moment k radosti a vděku.

Nemají to jednoduché

A co kdybych nechodila do školy a nehrála volejbal a jenom pracovala. Dětská práce a vláda, která tvrdí, že tu tenhle problém dávno není. Na začátku prázdnin vidím dva bráchy odcházet domů. Nežijí v dobrých podmínkách, nemají maminku a nemají moc peněz. Bratr mi jednou říkal, že byl u nich doma a že mu tam nabídli tři dny starou rýži s cibulí, protože to bylo to jediné, co měli a mohli nabídnout návštěvě. Těší se tam? Během jejich odchodu jedna naše amma na toho mladší kluka něco kannadsky zavolala. On se na ni ani nepodíval, sklonil hlavu a utíkal do třídy, brečel. Starší brácha ho nakonec přesvědčil, je na čase jít, tak se uplakaný zvednul a se skloněnou hlavou odchází za brány střediska. Mezitím se ptám ammi, co mu v té kannadštině řekla. „Ptala jsem se ho, jestli má dneska směnu. Víš oni ho sem přivedli, protože pracoval v nějakým obchodě“, a se smíchem odchází utírat podlahu. Drsná realita a ještě drsnější je jejich necitelnost pro druhé. Tohle je jejich svět a přece si z toho asi můžou dělat srandu, je to tak, jak to je, proč si hrát na něco jiného… Jsem vděčná, že jsem nikdy nemusela pracovat. Co asi musí zažívat ty děti, které vidím v okolních cihelnách? Nebo když prodávají různé rostliny, pohledy, vody ve stáncích nebo v autobuse a snaží se mě přesvědčit ke koupi? Já, když jsem měla nějakou brigádu, která mi nevyhovovala, možnost kdykoli skončit tam vždy byla. To oni asi nemají tak jednoduché. Musí pracovat a přemýšlím, jak moc ten chlapec, od kterého jsem si odmítla koupit vodu, dostane večer vynadáno, že nic neprodal.

Obědová pauza znamená sezení v kolečku se svými spolužáky a jezení oběda, který dopředu navařila maminka nebo babička. Staví se škola a vedle našich načesaných studentů v uniformě stojí jeden chlapec na korbě traktoru s cihlami kolem sebe. Podává jednu po druhé svému strejdovi. Je celý ušmudlaný, v roztrhaném oblečení, kouká na děti okolo. Co se mu tak honí hlavou? Jak se asi musí cítit? Chtěl by taky studovat? Chtěl by být jako oni? Chtěl by si sednou do nějakého kolečka a jíst chapati spolu se spolužáky? A co cítí ty naše děti, vzpomínají na dobu, kdy pracovaly i ony? Nebo nepracovaly a nechápou to? Je jim ho líto? Všimli si ho, anebo je to pro ně takhle normální?

Proč?

Proč vám to sem celé píšu, dobrá otázka. To celé je vlastně velká sebereflexe pro mě a já jsem vám chtěla jenom nabídnout pohled do mé hlavy a do proudu mých myšlenek. K tomuhle celému mě inspirovala jedna textová zpráva, kterou jsem jednoho rána dostala na instagramu. „Ty máš krásnej život.” Přečetla jsem si jí a párkrát jsem zamrkala. Porozhlédnula jsem se po mém malém indickém pokojíku a odpověděla: „Ano, ano!” A pomalu si uvědomuji, jak moc šťastná jsem a jak moc jsem ráda, za to, kde jsem a jak moc velké štěstí v životě mám.

Mám krásnej život. Ať si toho jsem, prosím, víc a častěji vědoma!

Petra, dorovolnice v Indii (edit. SADBA)