„Příští zastávka Brno hlavní nádraží,“ vykřikuje hlas z vlakového rozhlasu a já zvyšuji rychlost přehrávání filmu o Donu Boscovi na 1.25, abych stihla splnit úkol z prvního přípravného víkendu dřív, než dorazím na ten druhý…

Pozdě ale přeci

Probíjím se přes všechny nástrahy Brna a konečně spatřím věž kostela v Žabovřeskách. Jsem tu sice s hodinovým zpožděním, ale jsem tu. Krosnu odhazuji v chodbě a ženu se za ostatními. Akorát včas – začínáme seznamováním. Po rychlém přeskenování místnosti zjišťuji, že se naše sestava od posledně obměnila. A tak jsme všichni rádi za jmenovky.

Příbor? Děkuji, nechci.

Tématem celého víkendu je Afrika. Kromě povídání exáků o dobrovolnictví v Africe poznáváme africkou kulturu i během stolování. Exáci nám připravují africké pochoutky a sobotní snídaně je poslední jídlo víkendu, ke kterému je nám nabídnut příbor. Na obědě pilujeme strategie jezení rukama a u večeře jsme pak už téměř profíci. Večeře je taky spojená se slavnostním krájením dortu a tancováním kolem stolu.

Akvárko – místo setkávání

Oblíbeným místem pro trávení času mezi programem se stává zdejší akvárko. Shodujeme se, že je mnohem lepší než televize. Terčem naší pozornosti se brzo stávají dvě rybičky se super schopnostmi – jedna plave vertikálně na místě, druhá ve spirálách. Baví mě, jak se nás okolo akvárka schází víc a víc. Rybičky se tak stávají mimoděk prostředníkem pro tmelení kolektivu.

Přednáškování

Vedle exáků, kteří nám povídají o svých zkušenostech, nás v přednášce Jarda seznamuje s organizační strukturou salesiánů u nás i ve světě. Vedle salesiánů a salesiánek existuje ještě hrozně moc skupin, navazujících na dílo Dona Bosca. Guláš v nich mám i po přednášce. Ale to důležité chápu – to, co kdysi Don Bosco začal sám, má dnes tolik pokračovatelů, kolik si sám možná ani nedovedl představit.

Vánoční večírek

Vzhledem k blížícím se Vánocům nás nemine vyměňování dárečků… nebo spíš – kradení dárečků? Rozbalování vánočních dárků se během chvíle stává taktickou hrou, u které se nasmějeme na týden dopředu.

Galerie, kde se netopí

Během aktivity Bosco pix se seznamujeme s konkrétními aspekty života Dona Bosca a zamýšlíme se nad svými vlastními dary. Bosco pix je vlastně taková galerie, kde si pročítáme o milnících Boscova života. Galerií ovšem ale rozumějte venkovní hřiště, kde díla visí místo na stěnách na stromech a plotech. A tak není divu, že postupně odpadáme a schováváme se před zimou zpátky v domě.

Patroni

Na sobotní ranní modlitbě jsme rozřazeni k jednotlivým týmákům z Cagliero týmu – tím získáváme každý svého patrona, se kterým můžeme sdílet své otázky, radosti a starosti během přípravy na misijní službu.

Loučení

Po nedělní mši se loučíme – někteří se vydávají na společný oběd do restaurace, já se tentokrát nepřidávám. Připojuji se ke Katce s Martinem s nadějí, že mají lepší orientační smysl než já a podaří se nám společně najít tramvaj… pardon… vlastně – šalinu. A právě v šalině si uvědomuji požehnání tohohle víkendu. Vyskočit na dva dny z předvánočního kolotoče, potkat tolik krásných lidí, poslouchat vyprávění o dalekých krajích, mít prostor na ztišení a zamyšlení, jíst rukama – to je luxus, za který jsem hrozně vděčná. Z tohohle víkendu si vedle vzpomínek, informací a inspirace odnáším myšlenku, že v každém se ukrývá nějaká super schopnost, skrze kterou může každý rozdávat radost. A ta super schopnost může být klidně tak nečekaná jako třeba vertikální plavání na místě. 🙂

dobrovolnice v přípravě, Marcela Růžičková (edit. SADBA)