Nebojte, žijeme – a už došla řada i na nás, abychom se vám ozvaly! Proto se pohodlně posaďte a začtěte se do našeho „dobrodrůža“…

Horko, teplo a ještě větší horko!

Po výstupu z letadla na nás zaútočilo horko, které pronikalo až do morku našich kostí. Měly jsme na sobě tílka a na nich mikiny. Protože jsme byly poučené o místních zvycích, věděly jsme, že odhalená ramena nejsou vhodná. A tak jsme se v těch mikinách mořily. Horko nás neopustilo další měsíc a půl… Proč jen měsíc a půl?

Všichni jsme stejní lidé

V Dar es Salaamu funguje primary school i secondary school. První měsíc jsme se hlavně rozkoukávaly a snažily se sžít s místními lidmi i komunitou sester. Nebylo to vůbec jednoduché – nejen zvyky, ale i způsob myšlení byl naprosto odlišný. Už jen to, že se nádobí mylo ve studené vodě a oplachovalo v horké, nám ze začátku připadalo nepochopitelné. Nejraději jsme trávily čas s dětmi – o přestávkách nebo po škole, kdy se k nám často přidávali i starší kluci z okolí, aby si společně zahráli fotbal, protože široko daleko bylo hřiště jen tady. Některé děti jezdí po škole školním autobusem, a aby jim nebylo líto, že s nimi netrávíme čas, občas jsme se svezly s nimi.

Rozhovory

Ze začátku jsme pro děti byly velká atrakce, proto nechybělo ani ochmatávání naší kůže a hlavně vlasů, které úplně milovaly.
Nechyběly ani rozhovory typu:

Children: „That’s water in your bottle?“
We: „Yes!“
Children: „What??“
We: „We even eat food like you.“
Children: (kulí oči, smějí se a nechápou…)

Chvíli jim trvalo, než si zvykly a pochopily, že se od nich lišíme pouze barvou, ale jinak jsme úplně stejní lidé.

Neděle – náš nejoblíbenější den v týdnu

A proč? Odpověď je jednoduchá: celý den jsme trávily s dětmi. Ať už na dětské mši se zpěvem, nebo odpoledne v oratoři, kde jsme se mohly s dětmi z ulice pořádně vyřádit. Co dodat… děti jsou prostě všude stejné. Rychle jsme zjistily, že i tady se rády smějí, běhají a hrají si. Naučily jsme je pár českých her a velký úspěch měla „Rybičky, rybičky, rybáři jedou!“, ve svahilštině „Samaki“ (ryba).

„Jsem vděčná za klid i chaos… že jsem tady, kde jsem!“

Zápisky z deníků

Špetka

Dnes jsem jela podruhé schoolbusem s dětmi ze školy. Cesta byla bahnitá po dešti (to byl úplně jiný level řízení než za sucha). V průběhu mi jeden klučina podává ruku ve tvaru špetky. Vůbec nechápu, co po mně chce. Myslela jsem, že je to nějaký pozdrav, tak jsem taky dala ruku do špetky, ať se pozdravíme. On mi však dával drobek sušenky o velikosti hrášku, který se mi dřív, než jsem ho stihla dát do pusy, rozdrobil v ruce na další spoustu kousíčků. Nevadilo mi to. I ten zbyteček sušenky, co doputoval do pusy, byl ten nejlepší kousek sušenky, jaký jsem kdy měla. Podívám se na klučíka a vidím, jak mu svítí oči nadšením, že se
se mnou mohl podělit. Co je jedna sušenka oproti špetce lásky.

dobrovolnice Anna

Misie

Více než měsíc ve světě, kde čas běží podle sebe. Každý den vstát a vlastně vůbec nevědět, co se stane, i když každý den vypadá zdánlivě stejně. Nechat se použít pro něco většího a udělat vše pro toho nejmenšího. Každý den zkouším najít smysl v tichu, i když ztrácím svou chuť k smíchu. I když se zdá, že se nic nemění, malé bitvy nás vždy promění. Musím každý den dávat a nemít kde brát – a přesto se radovat a smát. Děkuji, jsem vděčná za klid i chaos… že jsem tady, kde jsem!

dobrovolnice Klára

A proč jenom měsíc a půl?

Je 22. října a ráno vypadalo jako každé jiné. Akorát že vůbec ne. Dnes jsou volby a pro Tanzanii je to velký den jejich historie, protože pověst nejmírumilovnější země Afriky se rozplynula. Napětí, které bublalo pod povrchem poslední roky, najednou vybuchlo – doslova. Lidé už nechtěli mlčet, a proto vyšli do ulic, aby byl slyšet jejich hlas. Kolem poledne to začalo. Slyšeli jsme první výstřely a výbušniny. Nejprve jsme si říkali, že to není možné, pak jsme si zvykli, a nakonec jsme to skoro ani nevnímali. Pro všechny platil zákaz shromažďování a vycházení z domu po 6. hodině večerní. Celý stát odpojili od internetu, takže si lidé nemohli předávat informace. Po pěti dnech se situace víceméně uklidnila, přestal znít hluk z okolí, lidé se vrátili do práce a škol a internet opět naskočil. Vypadalo to, že se situace ustálila, proto nás překvapilo, když po týdnu za námi přišla rektorka komunity a řekla: „Musíte odjet, není pro vás bezpečné zůstat v zemi.“ A tak jsme volaly ředitelce Sadby. A v telefonátu padla otázka: „Chcete jet domů, anebo do Keni?“ Stačilo slovo a už jsme mohly být zpět.

Keňa je skvělá – horko nás opustilo!

Pokračování příště…

dobrovolnice Anna & Klára / Klára & Anna